Vypadá, že je to poslední díl série. Hlavním hrdinům dochází dech a Blasius končí raději jako soukromý učitel a Protiva se chystá psát své paměti. Zajímavé bylo vysvětlení okolností kolem smrti brněnského Jošta. Ono se totiž neví, jak zemřel (a zemřel náhle), takže autor jeho smrt nápaditě vysvětlil.

Autora k názvu knihy inspirovala Vrchlického Noc na Karlštejně. Zřejmě na něj má vliv i jeho erotický odkaz.
Dva středověcí detektivové, pomocník královského sudího Jakub Protiva z Protivce a františkánský mnich Blasius, řeší svůj poslední případ. Autor zavádí čtenáře na počátek 15. století, do doby vlády Václava IV., který se však více než diplomacii věnuje lovu a pitkám. V zemi vládne nespokojenost a nepořádky.
Na Karlštejně se schází královská rada. Co chtěli její členové, příznivci i odpůrci Jana Husa, projednat, to se už nedovíme. Již první ráno, po bujaré hostině a noci s nevěstkami, nalézají urozeného pána Ctibora Berku z Dubé utopeného v hradní studni. Spadl do ní sám, nebo ho tam někdo hodil? Byla to nehoda, nebo vražda? Nikdo z přítomných nedokázal na tyto otázky odpovědět. Nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartemberka, který celou noc strávil s konkubínou Vilemínou, proto na hrad povolává Jakuba a Blasiuse.
Jejich vyšetřování je neúspěšné. Šlechtici jsou skoupí na slovo a zdá se, že je jim přítomnost obou vyšetřovatelů nepříjemná. V noci je Jakub dokonce přepaden. Útok vraha sice přežije, zranění hlavy ho však upoutá na lůžko. Členové rady opustili Karlštejn a našim hrdinům nezbývá, než se vydat za vdovou na hrad Dubá.
V tomto okamžiku začíná spisovatel rozvíjet druhou linku příběhu. Jeho hlavní postavou je moravský markrabě Jošt Lucemburský, který byl právě ve Frankfurtu zvolen římským králem. V Brně, v jeho bezprostřední blízkosti, se objeví i Vilemína.
Jan Bauer patří společně s Vlastimilem Vondruškou nejen ke kmenovým autorům nakladatelství MOBA, ale také k nejpopulárnějším autorům historických románů, zejména historických detektivek. Troufám si říci, že jejich oblíbenost pramení ze snahy obou zůstat historicky věrní. Hlavní hrdinové se sice zrodili v jejich fantazii a příběhy jsou imaginativní, ale historické osobnosti jsou reálné.
Otázkou je, proč Bauer ve své poslední knize používá tolik vulgarismů. Chce tím čtenáři více přiblížit temnou stránku krutého pozdního středověku? Dokonce ani jeho dva hlavní hrdinové nejsou obrazem mravnosti. „Nemám rád ryze kladné a ctnostné hrdiny,“ říká autor v jednom z rozhovorů. „Dvě hlavní postavy mých detektivek z doby Václava IV. Jakub Protiva a františkán Blasius jsou obratní a důvtipní vyšetřovatelé, ale i prostořecí opilci a smilníci.“
Snad právě proto, že už jednou byl Bauer nařčen, že píše lehkou pornografii, nebudou v jeho nových knihách pátrat po zločincích Jakub a Blasius, ale královský soudce Melichar z Roupova. Možná s novým „kriminalistou“ přijdou i nové mravy.
Historické romány, detektivky nevyjímaje, dokážou čtenářům lépe přiblížit naši historii, než nudné hodiny školního dějepisu. Navíc v dnešní „internetové době“ si může každý najít např. ve Wikipedii informace o tom, jak dalece se autor vzdálil od reality. A to je, kromě nesporné čtivosti této knihy, její přidaná hodnota.
PS:
Str. 15: Právě mlčení pomáhá vymazávat strašné činy z lidské paměti.