(...) Román psaný formou beletrizovaných osobních zápisků se odehrává ve druhé polovině 12. století na stavbě kláštera řádu cisterciáků v opatství Le Thoronet v Provence. Ten patří dodnes ke trojici nejvýznamnějších staveb tohoto druhu ve Francii – ostatní neméně kvalitní se proměnily v ruiny už za Francouzské revoluce. Fernand Pouillon sice vede jistou dějovou linii, snaží se formovat románové postavy, nicméně je patrné, že hlavním tématem je pro něj stavba sama. A jeho vlastní stavitelské ideje, které vepisuje do úst a mozku svému hrdinovi. V tomto smyslu jsou Divoké kameny jakýmsi nahrubo tesaným obloukem, který vede od vykreslení stavitelství románského slohu, tedy onoho porozumění středověku, jež se tolik líbí Umbertu Ecovi, do 20. století. K osobě „Savanaroly architektury“, jak současníci Fernandu Pouillonovi přezdívali.
(...) Autorem knihy je přední francouzský architekt Fernand Pouillon, jenž žil v letech 1912 až 1986. Není třeba dlouze hádat, jeho román je o architektuře, přesněji o jejím smyslu, vášni pro materiál a koneckonců o něčem tak zdánlivě nezáživném, jako je organizace práce na stavbě. (...) Čtenáři je ku prospěchu také strukturovaný doslov, v němž pochopí mnohé ze zapomenutých stavebních praktik starých mistrů, i leccos z dějin cisterciáckého řádu. Dostane se mu informací o autorovi i oblasti, kde se děj odehrává. I to vše je dílem „architekta českého vydání“ této nesnadné knihy Denise Molčanova. Divoké kameny jsou románem z 12. století napsaným před padesáti lety. Přesto se dotýkají i dnešního člověka. Zejména svým soustředěním. Možná právě proto, že tato schopnost dnes tak často schází.