(...) Savit napsal svoji prózu bohatým jazykem, suverénním stylem – a především plnou tajemství, symboliky, tušení, náznaků a nezodpovězených otázek. Ostatně otázky jsou podle Vlaštovčího muže, který vezme Annu pod svá ochranná křídla a vyrazí s ní na dlouhou pouť válečnými roky, vždycky důležitější než odpovědi.
Putují volnou krajinou, mimo velká města, ale otvírají velká témata. Vlaštovčí muž si drží v řeči distanc, pečlivě tají svoji pravou identitu, svůj osobní příběh, mýtus. A místo něj nabízí mýtus jiný, obranný – lapí Annu v řeči, v takzvané cestovštině, která mu slouží k výrobě tisíce a jedné poetické hádanky, kterou využívá dvěma způsoby. Jednak k tomu, aby odvedl dívčinu pozornost od brutálních kulis světové války, jednak aby ji přivedl k ní samé, aby podnítil a rozvinul její fantazii, její přemýšlení, její osobnostní zrání.