Dobrý cestopis, jak si ho představuji já, má spojovat zábavu a poznání. K jeho napsání nestačí někam vyrazit, udělat si pár poznámek a psát. I cestopis je kniha a člověk, který se jej chystá napsat, by měl sebekriticky vyhodnotit, jestli má co říct a má dar to říct poutavě. Už po pár stránkách jsem měla pochybnosti o tom, jestli knížku zvládnu dočíst až do konce, a to když jsem se dočetla, že místní měna se nazývá ran (mn. č. rany). Autorovi propříště doporučuji alespoň to správně opsat z bankovky. Ačkoliv jsem se do Jižní Afriky a celkově do Afriky zamilovala a tato kniha byla dárek od někoho, koho si moc vážím, vzdala jsem to po padesáti stránkách. Vynechat u takové země jako je Jižní Afrika historický a kulturní kontext, který je speciálně v případě Jižní Afriky nejen nesmírně zajímavý, ale i nezbytný pro pochopení souvislostí, je nenapravitelná škoda. Nevím, jak ostatní, ale mě vážně otravuje, když mají cestovatelé nutkání upínat se v cestopisech sami na sebe (informace typu "před spaním jsem si dal hrnek zeleného čaje), a to na úkor snahy přenést na čtenáře atmosféru místa a nabídnout mu něco víc, než co by viděl, kdyby vyrazil na poznávací zájezd s cestovní kanceláří. Tohle dílko o Jižní Africe poskytne asi tak plastický obraz, jak papírová pohlednice.