Podobné tituly

Říká se, že kdo má rád zvířata, má rád lidi. Taky se říká, že kdo má rád lidi, ne vždycky má rád zvířata. Obé je pravda. Znám lidi, kteří mají rádi zvířata víc, než lidi a staví potřeby zvířat nad svoje vlastní. Tak například moje teta: má šestnáct koní, provozuje kočárovou dopravu a ve stáji má uklizeno víc, než doma. „To víš, holka,“ řekla mi jednou. „Nejdřív musím obstarat zvěř a teprve potom mi zbyde čas na domácnost. A toho mi moc nezbývá…“ Dýchala by za svoje koníky a svoje lidi si pečlivě vybírá. Jakmile vidí, že se někdo ke koni nechová hezky, bez milosti je propuštěn.

Sáhla jsem po knížce Doteky života od Barbory Dvorecké v době, kdy jsem měla těžkého čtení až ad hlavu, v životě taky sem tam nějaký ten stín a zkrátka jsem potřebovala něco, co mě pohladí po duši. Zhltla jsem sto šedesát čtyři strany za dvě odpoledne a zdráhala se tu knihu zavřít a odložit. Nechtělo se mi ji opustit, protože mi s ní bylo hezky. Mám ráda české autory a autorky ještě víc. Sama jsem autorkou a tak mám k ženám, které vládnou perem, velmi blízko. Zajímá mě, jak píšou, co píšou, jak to umí podat a jak na mě celkově jejich dílo zapůsobí. Doteky života je poměrně tenká knížka menšího formátu, ale je nabitá vším, co jsem v tu chvíli potřebovala. Zasmála jsem se u humorného povídání, zaslzela si u dojemných příběhů a často jsem se zamyslela i nad vlastním životem, pomíjivostí všeho, co je kolem nás a během čtení mě několikrát bodlo u srdíčka při vzpomínce na všechny blízké, kteří mě postupně opustili a dívají se na mě z obláčku.

Nekonečně vysoký nebe. Tak vysoký, až se točí hlava. A jednomu se derou slzy do očí. Pod tímhle nebem bejval kůň, plavej jako lví kůže. Když mraky nechávaly na západě poslední kus čistý modře jak mořskou zátoku, cválali jsme krajem, kterej byl cejtit deštěm a prachem a zemí a volností.
Teď jsem pod nekonečně vysokým nebem sama a večer je cejtit jenom deštěm a prachem… a země je tvrdá a bolavá jako moje duše, protože volnost odešla s mým koněm, co měl barvu lví kůže.
A jednomu se derou slzy do očí.

Tomuhle říkám láska. Hluboká, obrovská, i bolavá. A takové lásky je tady hromada. Tyhle příběhy pohladí a ukážou život ve všech odstínech. Citů a emocí je tu taky nepočítaně. Styl, jakým píše Barbora Dvorecká je mi velmi blízký. Nepodbízí se a nesnaží se upoutat pozornost za každou cenu, i když píše hovorově, je to čtení něžné, ale i drsné zároveň. Tohle všechno vkusně a něžně doplňují ilustrace Ivety Autratové, které knížku přivedly k naprosté dokonalosti a příběhy o zvířatech a lidech úplně dokonale zhmotnily.