Podobné tituly

O tzv. rodinném táboře českých Židů se psalo loni, k 70. výročí zplynování jeho osazenstva. V noci z 8. na 9. března 1944 se odehrála největší hromadná vražda československých občanů v moderní historii. Počtem 3792 obětí překonala i útok z 11. září 2001 na USA (2973 mrtvých) a o řád i tragédii Lidic (334 mrtvých). Už proto je dobře, když ji k 70. výročí osvobození Osvětimi připomíná kniha Zvláštní zacházení. Líčí celý příběh rodinného tábora (v rámci Osvětimi se vymykal tím, že lidé v něm neprocházeli selekcí a žili pohromadě). Opírá se hlavně o vzpomínky přeživších. Je to užitečná připomínka faktu, že v mašinerii holokaustu a jeho symbolu, kterým stále zůstává Osvětim, jsou dvě výrazné české, přesněji československé stopy. Jednou je úspěšný útěk vězňů Vrby a Wetzlera, který byl unikátní tím, že na svobodě vypracovali a Spojencům dopravili první systematickou zprávu o „továrně na smrt“. Druhou českou stopou je právě rodinný tábor. Knižní vydání jeho příběhu dokládá, že i 70 let po osvobození Osvětimi ještě žijí lidé, kteří s tím mají osobní zkušenost. I to je důležitá zpráva. - Lidové noviny, Orientace, 24. 1. 2015, autor Zbyněk Petráček,

V PROSINCI 1943 přijely z Terezína do Birkenau další tisíce lidí, v březnu vypršela Židům ze zářijových transportů karanténní lhůta a v noci z 8. na 9. března 1944 byli připraveni o život – zemřelo jich 3792. Proběhla tak největší masová vražda československých občanů. Rodinný tábor pak existoval ještě několik měsíců, v květnu do něj z Terezína přibylo dalších sedm a půl tisíce osob. Němci jej defi nitivně zlikvidovali během dvou dalších vražedných nocí z 10. na 11. a z 11. na 12. července 1944.
Na vzpomínkách přeživších toto obludné vraždění vystavěl novinář Adam Drda, jenž se rodinným táborem v Osvětimi zabývá už delší dobu, knihu Zvláštní zacházení s podtitulem Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau. Publikace vydaná na sklonku minulého roku nakladatelstvím Revolver Revue je víc než důstojným a v mnohém obohacujícím příspěvkem k letošním pietním vzpomínkám na 70. výročí osvobození největšího německého vyhlazovacího koncentračního tábora – Osvětimi.
Autor vidí příčinu zářijových deportací třiačtyřicátého roku z Terezína v nezvladatelné přeplněnosti (v létě 1943 zde hustota obyvatelstva podle E. Poláka odpovídala počtu 130 370 osob na kilometr čtvereční, což ji činilo srovnatelnou pouze s varšavským ghettem) a také v obavách Němců z eventuální vzpoury převážně mladých, dosud ještě silných Židů. Zároveň vyvrací dodnes hluboce vžitou představu, že Židé se nebránili a šli bez výjimky „jako ovce na porážku“ – připomíná povstání ve varšavském ghettu z dubna 1943 a srpnové revolty téhož roku ve vyhlazovacím táboře Treblinka a v białystockém ghettu. Z 802 osob, které se pokusily o útěk z Osvětimi, bylo 115 Židů; Čechů uniklo třiadvacet. Útěky Vítězslava Lederera, Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera se staly legendárními, poslední dva zmínění navíc vydali Zprávu o tom, co se děje se Židy v Birkenau. Již 10. června 1944, krátce po jejím vydání, ji získal zástupce československé exilové vlády v Ženevě Jaromír Kopecký. Tato Zpráva rozptýlila jakékoli pochybnosti o tom, jak obrovská tragédie se odehrává, a podle Drdy přispěla k tomu, že nebyli vyvražděni všichni maďarští Židé; přežilo jich odhadem asi dvě stě tisíc, ovšem dvojnásobný počet nalezl v plynových komorách v Birkenau smrt. Zůstává proto dodnes uspokojivě nezodpovězenou otázkou, proč západní Spojenci nebombardovali haly smrti a komunikace sloužící transportům osob určených ke „konečnému řešení“, ačkoli je o to představitelé Světového židovského kongresu a další židovští politici žádali.
Aniž bychom chtěli slovíčkařit, lze mírně polemizovat s Drdovým tvrzením, že „pod mezinárodním tlakem, a především v obavě z možného bombardování země se admirál Miklós Horthy Němcům nakonec vzepřel (okupovali Maďarsko od března 1944) a židovské deportace 7. července 1944 zastavil“. V té době už totiž Spojenci Maďarsko intenzívně bombardovali. K prvnímu střetnutí s Američany došlo 17. března 1944 a v dubnu 1944 byla těžce bombardována Budapešť. Jak domeček z karet pak Adam Drda rozmetává alibistická tvrzení, že Němci o masovém vyvražďování nevěděli. Probíhalo totiž v takovém rozsahu a bylo s ním spjato tolik lidí – od táborového personálu po železničáře –, že by to předpokládalo takovou dávku ignorance, až se pro ni hodí mnohem drsnější výraz.
Reflex, Jaroslav Šajtar, 12. 5. 2015