Podobné tituly

Darlene Bregman EHRENBERG: Na hraně intimity (The intimate edge)
Jsem ráda, že vám mohu představit knihu autorky, jejíž přístup k terapeutické práci mne nadchnul. A to jak při samotné četbě útlé a velmi srozumitelné knihy, založené z velké části na klinických ukázkách, tak znovu při její návštěvě Prahy, kde mluvila o své práci na konferenci „S.Ferenczi a vztahová psychoanalýza“.
Autorka se hlásí k proudu vztahové psychoanalýzy (Relations psychoanalysis), který je u nás už známý i z českých překladů prací S.A.Mitchela a kol. a L.Arona 1). Spolupracuje s W.A.White institutem v New Yorku, který je jedním z center vzniku tohoto proudu v 80tých letech 20. století. Sama rozvíjí myšlenky a témata knihy – „intimní hranu“ a práci na této hraně v terapeutické situaci od počátků své práce. Poprvé je publikovala v článku: The „intimate edge“ in therapeutic relatedness; in Contemporary psychoanalysis r. 1974. Patří tak k zakládajícím myslitelům celého proudu. Zřejmě nejznámějším autorem tohoto směru je S.A. Mitchell. Kniha: Object Relations in Psychoanalytic Theory, 1983, na které spolupracoval s J.R. Greenbergem, je považována za první větší práci ve vztahové psychoanalýze.
Směr jako celek i autorka sama navazuje na myšlenky S. Ferencziho, interpersonální psychoanalýzy a teorie objektních vztahů. Zaměřuje na vzájemnost v interakci mezi analytikem a pacientem a zásadní vliv skutečné osoby analytika, jeho subjektivity, jeho vztahování se k pacientovi i k sobě samému, na celý průběh psychoanalytického procesu. Otázku analyzovatelnosti pacienta dává do souvislosti nejen s použitou technikou, jak to známe z mnoha příspěvků na téma obtížně přístupných nebo dříve neanalyzovatelných pacientů, ale také se subjektivními kvalitami analytika, které se projevují v jeho interakci s pacientem. Jde zejména o jeho schopnost autenticity, otevřenosti k pociťování a zkoumání vlastních emočním reakcí, schopnost skutečné intimity, spontaneity a také hravosti.
Z mnoha výborných citací autorky uvádím výrok S.Ferencziho (1932), že pacienti: „…projevují pozoruhodné, téměř jasnozřivé poznání myšlenek a emocí, jež se honí v hlavě jejich analytika. Oklamat v tomto směru pacienta se zdá sotva možné, a pokud se o to člověk pokusí, vede to jen ke špatným důsledkům.“ (str. 106) V aspektech spontaneity a hravosti se autorka odvolává na Winnicotta (1971): „… psychoterapie se odehrává v průsečíku dvou hřišť, pacientova a terapeutova. Pokud si terapeut nedokáže hrát, tak se pro tuto práci nehodí. Pokud si nedokáže hrát pacient, musí se udělat něco pro to, aby si hrát dokázal, načež teprve může začít psychoterapie. Hraní je nezbytné proto, že při hraní je pacient tvůrčí.“(str. 141)
Těžiště přínosu autorčina přístupu vidím ve velmi otevřené, ale zároveň velmi přísné a analyticky poctivé práci s protipřenosovými pocity, které v některých případech sdílí s pacienty. Důrazem na vzájemnost a spontaneitu ovšem nejsou nijak otevírány hranice impulzivitě a bezmyšlenkovému jednání analytika, kde vše je dovoleno. Při čtení klinických ukázek jsem byla velmi překvapená, jak je k sobě autorka přísná, kolik různých aspektů situace zvažuje, a zároveň si je stále vědomá, že mnoho vrstev každé interakce nikdy nebude rozkryto.
Přesto klade důraz na svobodu k emočnímu prožívání analytika. Cituje zde názor Littleové (1951), že: „je při protipřenosu největším nebezpečím a problémem otázka paranoidního či fobického postoje analytika vůči vlastním pocitům. “ (str. 107) Sama se domnívá, že toto: „tabu ohledně emočního prožívání analytikovi brání, aby sám sebe používal jako citlivý analytický nástroj, a je překážkou pro citovou angažovanost, jež může být nezbytná.“(str.104). Považuje jej přímo za výraz protipřenosového odporu: „ … situace, v níž potlačujeme pocity ze strachu, že je nezvládneme, nebo budeme vykolejeni z analytické role, může zabránit analytické účasti.“(str. 108)
Autorka uzavírá kapitolu o protipřenosu přesvědčením, že její přístup „nutně utváří mnohem osobnější vazbu. … Pacient je konfrontován s analytikem jako lidskou bytostí s jeho slabinami, citlivými místy a hranicemi. “(str. 139)
Osobnější vazba vystavuje terapeuta většímu riziku citového zmatku nebo zranění. Právě jeho podstoupení a „přežití“ považuje autorka s některými pacienty za klíčové pro úspěch terapie. V první kapitole nazvané „Probuzení touhy“ píše: „Podle mých zkušeností zřejmě mnozí pacienti nastupují do léčby a přitom trpí tím, co se jeví jako popření touhy. Vypadají jako chodící zombie, živí mrtví, neschopní citů, péče o druhé a jakéhokoli chtění …“. Pokud analytik chce umožnit pacientovi, aby se odvážil znovu riskovat touhu, vztah i možná zranění, a tím i život vůbec, nemůže se tomuto riziku sám vyhýbat.
Závěrem, jak je už jasné, knihu vřele doporučuji k přečtení a považuji za základní literaturu pro všechny, kdo chtějí v terapiích zažít ono intimní setkání nejen myslí.
Citováno:
Aron, Lewis: Setkání myslí, Tritton 2006; S.A. Mitchel: Ovlivňování a autonomie v psychoanalýze, Triton 2002; L.Aron/ S.A. Mitchel: Vztahová psychoanalýza I. a II., Triton 2004