Podobné tituly

Komunikace mezi zdravotníky a nemocnými je stále jedním z nejpodstatnějších a zároveň jedním z nejvíce opomíjených prvků dobrého vztahu a dobrého léčebného výsledku. Co platno pacientu, že dostal ty nejlepší čípky, když neví, kam si je strčit (s dodatkem, že je nejprve nutné odstranit obal). Následující recenze knihy Felixe Irmiše svědčí o tom, že také my, zdravotníci,často nedbáme o to, aby komunikace byla co nejlepší.
Není snadné přijmout kritiku. Je-li podána s humorem, dá se to spolknout snáz. Irmišovy příspěvky ke komunikaci mezi zdravotníky a pacienty nikdy humor nepostrádaly. Jeho sebrané výroky, které mohou stresovat, připomínaly vždy jak perličky ze školních lavic, tak bránicí otřásající zápisy z pojišťoven nebo policejních protokolů. Nicméně toto čtivo mělo do sebe také něco z Berneových příběhů. Když je člověk četl poprvé, válel se smíchy, protože poznal všechny své bližní. Když je četl podruhé, už to taková sranda nebyla, protože tam poznal sám sebe. Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu, říká Gogol. Leckoho ale pohled do zrcadla odradí od toho, aby se do něj běžel podívat i zítra.
- Kdybyste tu nemoc nechtěl, tak ji nedostanete (=psychosomatický přístup).
- Výsledky jsou normální; cítíte se tedy dobře (=biomedicínský přístup).
- Vy tak dobře vypadáte, že nemůžete být nemocná! Moc si to berete (=psychoterapeutický přístup).
- Pane, vy máte ty voči vykoukaný a jestli se vám to nezlepší, tak vám vemou řidičák (=pragmatický přístup).
Ale ani pacienti nejsou vždy vzoroví.
- Moje matka byla u astrologa a ten jí řekl, že pokud budu brát léky, tak umřu (=stav bez léků zřejmě zaručuje nesmrtelnost).
- Nepřišla jsem na kontrolu, protože jste mi v čekárně nepomohl do kabátu (=výuka etikety).
- Pane doktore, napsal jste mi XXX a sousedka řekla, že je lepší YYY, tak bych byla ráda, kdybyste mi to mohl změnit (=expertní přístup, přičemž oba léky jsou totožné, jenže každý od jiné firmy s jiným názvem).
Poslední knížka, která se nerodila snadno, protože shrnuje autorovu dlouholetou klinickou zkušenost, z níž bylo nutné vybrat to nejpodstatnější, má v sobě kromě humoru také velkou porci laskavé moudrosti. Na každé žihadlo přichází okamžitě hojivá medová náplast v podobě vysvětlení, jaké okolnosti mohou předcházet tomu, že člověk – ať doktor, sestra, nebo pacient – je schopen vypustit z úst nehoráznost, kterou vůbec říci nezamýšlel.
Všichni si pamatujeme na některé své výroky, za které bychom si byli raději ukousli jazyk. Bůh zaplať, že jsme je řekli a že si je držíme v paměti, protože nás brzdí před dalšími podobnými a vedou nás na cesty kvalitnější komunikace. Můžeme-li se z Felixova textu poučit navíc na žbleptech jiných, měli bychom si je zapsat také. Nemusíme je pak zařadit k vlastním trapasům.
Čas vše mění i časy, k vítězství on vede pravdu, vzkazuje nám z jeho hlubin Jan Kollár. Někdy se vyplatí stres aktuálně neřešit, a počkat, jak ilustruje jedna z autorem uváděných příhod.
Vtrhne opilý cikán k doktorovi, chytne ho za sako a říká: „Doktore, napište neschopenku!“ Ohrožený lékař do něj strčí, až se opilec povalí. Cikán se otřepe, vstane a výhružně pronese: „No, jen počkejte!“ Doktor na dědině přece jen trochu znervózněl. Za dvě hodiny přijde do ordinace mladá, nápadně nalíčená cikánka a říká: „Pane doktore, buďte klidný, já jsem jim řekla, že kdyby vám chtěli něco udělat, tak jim nedám...“

Radkin Honzák