Přečetla si knihkupkyně z Opavy

Kniha je určena všem těm, kteří jsou fascinováni beatnickou generaci, životem a dílem těchto svobodomyslných umělců. Autorka knihy pátrá po tom, kým skutečně Vladimíra byla, jak prožívala život od svého nelehkého dětství až po emigraci do Francie. Kniha je obohacena její tvorbou a fotografiemi.

Tak tohle by tedy stálo za zfilmování, říkala jsem si, když jsem knihu četla, a hned mě potěšila nominace knihy v rámci Magnesie litery na „objev roku“. Vladimíra Čerepková (1946-2013) vypadala trochu jako Yvonne Přenosilová – dlouhé tmavé vlasy, výrazné oči a rty – s temperamentem Janis Joplinové. Za svůj život vydala celkem sedm knih poezie. První sbírkou byla Ryba k rybě mluví (Čs. Spisovatel, 1969), další následovaly až v exilu - Ztráta řeči (Index Köln, 1973) a Extra dry silence (1980). Po roce 1989 je vydávalo nakladatelství Torst - Bez názvu (1991), Básně (2001), Zimní derviš (2008), a poslední Nabíledni prázdno (2013). Kdo byla tahle pozapomenutá básnířka? Její životní příběh sepsala novinářka Alice Horáčková v knize, které dala výmluvný název Vladimíra Čerepková beatnická femme fatale. Vladimíru jsem do té doby, než jsem - celkem náhodou přišla ke knize, neznala. Ani její poezii, takže o to víc mě nadchlo, co všechno se autorce biografie podařilo zjistit a navíc spojit do textu mimořádně poutavého a čtivého. A to nemluvím o nápaditém designu knihy. Malá tlustá kniha působí bezmála jako jakýsi svérázný deník plný dopisů, poznámek, a dokumentů z nichž mnohé jsou přetištěné v původní podobě. Doplněný je mnoha rozhovory s pamětníky, přáteli i milenci, které se podařilo objevit a v neposlední řadě také unikátním rozhovorem s básnířkou samotnou. Text doprovází černobílé fotografie a je nutno zmínit i zajímavou a netradiční obálku. Nebo spíše obal, protože brožovaná kniha se nachází v zasouvací krabici. I kdyby vás vůbec nezajímala poezie, lze knihu chápat i jako jakousi syrovou kroniku své doby, přičemž životní peripetie téhle nekonvenční ženy jsou všechno, jen ne blbosti a nuda. Spíš naopak. Vladimíra Čerepková byla dcerou neznámého ruského osvoboditele Prahy, pak delikventkou z pasťáku, básnířkou z Violy a nakonec emigrantkou. Narodila se jako nemanželská dcera - její matka měla dost starostí sama se sebou a doma tak vládly neuspořádané poměry. Chyběl řád i cit, Vladimíra utíkala a matka ji nezvládala. Řešením se tak stal dětský domov, kam ji poprvé nechala umístit v roce 1956. Ústavy pak následovaly jeden za druhým, na jejich konci pak byly Hodkovičky, kriminál pro nezletilé. Únikem z tristní reality se pro Vladimíru v té době stalo psaní, častým tématem byl vztah k matce. Právě díky pobytu v Hodkovičkách ji však náhodou objevili dva tehdejší studenti FAMU, kteří zde natáčeli dokument. Její verše tehdy ukázali slavnému básníkovi Františku Hrubínovi a díky němu se Vladimířiny básně poprvé dostaly na veřejnost. Psal se rok 1963, bylo jí sedmnáct a pomalu začínala svou nejslavnější, byť poměrně krátkou, životní etapu. Její poezie se začala objevovat v časopisech - Mladá tvorba, Mladý svět, Květy. V tomto roce vznikla také legendární kavárna Viola a Vladimíra Čerepková se stává jednou z pravidelných účinkujících – předčítá svou poezii v pořadu Poetry and jazz. Spisovatel Ludvík Aškenazy Vladimíře zařizuje stipendium od Svazu československých spisovatelů a z delikventky se rázem stala osobnost literárního světa, která se svou poezií dokonce i živila. Srovnáme-li to s dneškem, byla šedesátá léta v Československu dobou, která poezii vyloženě přála, - kromě pravidelného uveřejňování v časopisech tu byl například i televizní pořad Nedělní chvilky poezie. Básnířka také začala patřit do kroužku známých bohémů – umělců, hudebníků a literátů 60. let, k nimž patřili Václav Havel, Juraj Jakubisko, Jiří Stivín, Jindřich Mann či Pavel Landovský, stejně jako alkohol, sex a drogy. Pak však přišla smrt básníka Václava Hraběte a všechno se začalo pomalu rozpadat. Vladimíra se vdala a rozvedla, znovu vdala a znovu by se zřejmě rozvedla, kdyby nepřišel rok 1968. S ním nastoupila poslední a nejdelší kapitola jejího života – emigrace. Kdo mohl či chtěl, odešel. Pro básnířku to možná bylo jen další dobrodružství, obzvlášť, pokud svou roli sehrála délka fronty při žádosti o vízum – ta před francouzským velvyslanectvím byla nejmenší a tak přišla Paříž. Jenže v Paříži ji nikdo neznal. Chyběla jí „pražská hospoda“, známá místa a hlavně lidé. Pařížské kavárny ji nebavily a exil tak pro ni byl spíš jiným druhem vyhnanství. Přesto lze říci, že ji Paříž nejspíš zachránila, byť od alkoholismu ne - našla tu totiž své dvě osudové životní lásky a zde také konečně přišel klid na psaní a náhle byl čas věnovat se tomu, co měla ráda – přírodě, psům, knihám, životě na venkově (v Burgundsku) a poezii.