Podobné tituly

Přečetla jsem toho za poslední dobu poměrně dost. Jak taky jinak má člověk trávit čas v nemoci i v nemocnici, než s knihou v ruce? Naprostým hitem se pro mě jednoznačně stala tahle kniha ve žlutočerné obálce, na které je vosa na nějakém citrusu. Vidíš – li vosu, nehýbej se! To je název jedné z povídek, podle které je pojmenovaná celá kniha a která mi, stejně jako patnáct dalších, brala dech.

Eva Houserová, autorka s mnohaletými zkušenostmi jako redaktorka a editorka ženských časopisů, má skutečný dar zaujmout. Jako žena se dokáže vcítit do toho, co žena prožívá. Její příběhy plynou samy a jsou to přesně ty kousky, které mám nejraději. Nemohla jsem se od nich odtrhnout, hltala slova, byla zvědavá, jak to bude pokračovat a současně jsem se snažila to finále oddálit, protože jsem věděla, že s rozluštěním příběh končí. Nejsou tu žádná zbytečná a slepá místa, žádné nudné pasáže. Šestnáct povídek – šestnáct různých příběhů, které spolu vůbec nesouvisí. Jediné, co je spojuje, je kriminální zápletka. A ještě jedna věc - pachatelem je vždycky žena. Na jedné straně něžné pohlaví, na straně druhé bojovnice na za svoje práva se vším všudy. A to doslova znamená, že když je třeba, uchýlí se až k tomu nejhoršímu. Příběhy jsou inspirovány skutečnými životními prožitky, přesto však jde o naprosté fabulace, však velmi věrohodně a opravdově podané, včetně detailů a kriminalistických postřehů, dedukcí a postupů.

Ať už je to Jana, Tereza, Marie, Ludmila, Soňa, Zora, Zdena či další ženy, které vymyslely rafinované scénáře k dosažení kýženého efektu, tedy svého cíle, všem jsem rozuměla a chápala je, na druhou stranu jsem je ale nechápala a kroutila hlavou nad tím, proč nemohly najít jiný způsob. Copak měly zapotřebí si takhle zpackat životy? Chápu, že být neustále terčem partnerových pěstí a žárlivých scén (o čemž taky něco vím), nechat se ponižovat a znásilňovat, to nesnese dobrovolně žádná z nás. I když znám jich pár, které v tom žijí a ještě se svého násilnického protějšku zastávají. Ale budiž, to je jejich rozhodnutí. Dokážu pochopit, že nechuť a strach mohou lehce přerůst v nenávist a taková „náhodná“ autonehoda na sebe nenechá dlouho čekat. Ale co pak? Dá se žít s vědomím, že jsem zabila nebo nechala zabít? Zpravidla se stejně na všechno přijde. Na něco dřív a na něco později. A potom jsou ten vytoužený klid a svoboda ty tam. Ale to se mi to říká, když se na to koukám z venku. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, říká se. Tady je šestnáct zoufalých žen a ... Ať je to matka, dcera, milenka, sestra, manželka nebo třeba kamarádka, každé z nich právě dokapala ta její poslední kapka.

Nechci mluvit o jednotlivých povídkách. I když už názvy samotné jsou přitažlivé. Tak namátkou: Trochu pokakaný štěstíčko, Smrt baletky Lenky, Dárek ze záhrobí, Výhybka na kolejích života. Není žádná z nich, kterou bych hodnotila jako nejlepší a o žádné z nich nemůžu říct, že by byla nejhorší. Každá je jiná, stejně jako jsou rozdílné hlavní hrdinky. Nenajdete tady dva stejně spáchané činy, dva stejné motivy. I pohnutky a dost závažné důvody jsou rozdílné. Autorka umí vystihnout situaci, vyjádří emoce tak, že je cítíte a na okamžik se v nich ocitnete sami. A to mě baví, když se mi potí ruce a jsem nervózní, zrychlí se mi tep a dech a v hlavě mi to šrotuje. Chce se mi radit, okřikuju hlavní hrdinku, zlobím se na ni, obdivuju ji za statečnost a současně jí spílám za hloupost.

Tohle je přesně ta kniha, která bude putovat od kamarádky ke kamarádce, se kterými si půjčujeme knížky, které nás fakticky nadchly. Říkám si, že je dobře, že jsem ji objevila. Budou Vánoce, svátky, narozeniny… A co má člověk pořád vymýšlet? Trávím hodně času s knihami a je to určitě správně využitý čas. Tím spíš mě těší, že držím v ruce opravdový skvost od české autorky. Říkala jsem už několikrát, že nakladatelství JaS má cit pro výběr autorů. A tahle Vosa je jen dalším důkazem toho, že píle a odhodlání, k tomu kus toho srdce a lásky se jistě vyplatí. Tohle jsou totiž hodnoty, kterých si neobyčejně vážím! Kdyby byl v hodnocení vyšší limit, bylo by těch sto procent pouze odrazovým můstkem.

Renáta Šťastná