Ačkoliv ji u nás zatím moc neznáme, je americká spisovatelka Aimee Benderová poměrně zkušenou autorkou. Kromě toho, že vyučuje tvůrčí psaní v Los Angeles, má na svém kontě již šest prací – tři knihy povídek a tři romány. Psaním se ovšem neživí, takže jsou mezi jednotlivými knihami celkem dlouhé časové prodlevy. Když už ale nějakou napíše, zpravidla za ni dostane cenu. Benderová je známá svou oblibou surreálna, ráda do svých příběhů umísťuje postavy a situace něčím zvláštní – na tom má možná zásluhu profese jejího otce (psychiatr)a tato záliba se odrazila i ve Zvláštním smutku citronového koláče (česky vydalo Argo v překladu Veroniky Volhejnové). Ačkoliv v tomto případě hrají významnou roli také otázky týkající se chuti a jídla. Třeba: Jak se cítil ten, kdo vám upekl koláč nebo uvařil polévku? V pohádkách se v jídle často najde prsten zamilované princezny převlečené za kuchařku, ale že by se poznalo na co kuchtík myslel? To v pohádkách nebývá. A Aimee Benderová se při psaní inspiruje právě pohádkami. K jejím literárním vzorům patří H. Ch. Andersen i bratři Grimmové a pohádku připomíná i fakt, že jednu dobu ráda psala zavřená ve skříni (my bychom spíše řekli v šatně), kam se jí však vešel jak malý karetní stolek, tak i židle. Zvláštní smutek citronového koláče sice už ve skříni nenapsala, protože se přestěhovala a musela začít psát venku, ale to asi na autorčině stylu nic nemění. Lehce fantaskní jsou její příběhy dál a platí to i o téhle knize. Hlavními aktéry příběhu zde jsou holčička Rose a její bratr Joseph. Každý z nich se něčím vymyká z normálu – Rose podle chuti pokrmu pozná jak se jeho kuchař cítil a Joseph se učí převtělovat a mizet…To je ta pohádková linie příběhu, druhá pak přináší obraz obyčejné americké rodiny z předměstí. Otec právník neustále zaneprázdněný svou prací ( a čísly v účetní knize), matka v domácnosti hledající smysl života v různých koníčcích (najde jej v truhlářské práci a výrobě nábytku) a nakonec děti. Matkou upřednostňovaný samotářský genius Joseph a tak trochu přehlížená Rose. Na první pohled běžná scenerie, kde se samozřejmě pod slupkou každodne odehrávají malá či větší vnitřní dramata. Kdyby Rose neuměla rozpoznávat emoce v jídle, nic zvláštního. Ale ona jednoho dne ochutná svůj narozeninový koláč a najde tam prázdnotu, kterou do koláče spolu s přísadami přimíchala její matka. Není to příjemný pocit. Rose se svoje schopnosti rozhodne důkladněji otestovat – a tak zjistí, že do jídla se může spolu s šunkou dostat i láska, vztek, nebo smutek. Dá se poznat, když je někdo někomu nevěrný, kdy někdo po někom touží a v neposlední řadě lze určit, kde která součást jídla byla vypěstována a jak s ní její pěstitel nakládal. Tohle všechno Rose dokáže, jen ze svého „daru“ není ani trochu nadšená, spíš naopak. Nechce být svědkem něčího rozpoložení, nechce vědět nic o druhém životě své matky, nechce být obtěžována smutkem jiných a tak, protože v jídle se nacházejí především ty špatné emoce, uchyluje se ke konzumaci stravy, kterou pokud možno žádný člověk neměl v ruce. A nejlépe ani ona, protože se bojí toho, co by na ni vlastnoruční pokrm prozradil. Restauraci, kde vaří jídlo bez špatných emocí a s láskou ovšem najde až po delším čase… Co budete z příběhu cítit vy, záleží na vás, ale rozhodně to není mdlý pokrm. Příběh má v sobě sice zmíněnou fantaskní nótu, na které si při psaní autorka zakládá, ale ta není tak silná, aby přehlušila prozaičtější tón příběhu a ten jako kdyby v něčem spíše čerpal z odkazu Americké krásy. Má dost prostoru na to, aby ukázal prázdnotu, konformitu, stereotyp a jistou nevyhnutelnost, tedy veličiny, které jsou přítomny v životě lidském. Přesto to není čtení smutné, a to nejen proto, že malá Rose umí číst z jídla. Přikročíme-li k technické stránce věci a přidržíme-li se stylově kuchařské terminologie - příběh je napsaný čtivě a lehce, s vybranými ingrediencemi, pečlivě zpracován, upečený pomalu dozlatova a na jazyku se jen rozplyne. Benderová se ostatně přiznala, že když tuto knihu psala, přečetla z pracovních důvodů hodně kuchařek a stejně tak prozradila, že ráda jí.