Letopisy Vukogvazdské družiny jsou poměrně specifickým dílem, což vyplývá už z toho, že u kořenů knihy stojí známá hra na hrdiny Dračí doupě. Případné obavy jsou však zcela liché. Ačkoliv jsou kořeny Letopisů, tkvící v herním systému Dračího doupěte, na podobě knihy patrné, přesto tato skutečnost nepůsobí přes míru rušivě. Letopisy Vukogvazdské družiny se běžné produkci vymykají i vytříbeným, bohatým jazykem a specifickým slovním humorem, který se mnohdy blíží až asprinovskému duchu. Přitom by ovšem bylo mylné pokládat Letopisy za součást subžánru humorné fantasy. Typickým rysem knihy je totiž - navzdory pomalejšímu rozjezdu - poměrně temné ladění příběhů. Je evidentní, že autoři se při sepisování nemálo bavili, což je zárukou toho, že se bude bavit i jejich čtenář. Silnou stránkou Letopisů jsou uvěřitelné, nesplývající postavy prosté běžných klišé, propracovaný kontext příběhů a reálie, čerpající inspiraci ze středověké historie i slovanské mytologie, děj, který nepostrádá spád, napětí a zvraty, přitom je však příznačný realistickou civilitou, a v neposlední řadě čtivý vypravečský styl. Podle mého názoru to není málo. Knihu proto jednoznačně doporučuji!