Podobné tituly

Žijeme v éře technofašismu

V závěru jedné ze svých esejí Pier Paolo Pasolini
píše: „Protože klasický fašismus, i přes svou ré-
torickou degeneraci, rozlišoval: ale nový fašismus
– který je něco úplně jiného – už nerozlišuje: není
humanisticky rétorický, je americky pragmatický.
Jeho cílem je brutálně totalitní reorganizace a homologace
světa.“ V posledních letech svého života,
přerušeného v roce 1975 násilnou smrtí, autor
napsal řadu společenskokritických esejí, které byly
později vydány ve sbírkách Korzárské spisy a Luteránské
listy. Výběr esejů z těchto dvou závěrečných Pasoliniho sbírek byl přeložen Tomášem Matrasem až v této knize "Zuřivý vzdor" publikované pražským nakladatelstvím FRA. Autor tyto eseje publikoval
na stránkách různých celonárodních novin,
nejčastěji v milánském Corriere della sera. Obsahem
těchto sbírek je Pasoliniho plamenná kritika
současné společnosti, která je namířena proti prakticky
všem aspektům skutečnosti. Autorovy závě-
ry jsou natolik originální, znepokojivé a alarmující,
že kritické zhodnocení všech Pasoliniho myšlenek,
mezi kterými jsou některé silně abstraktní teze, je
krajně obtížné.

Itálie v letech 1958–1963 prožívala nebývalý
ekonomický rozkvět, během kterého se za pár
let z převážně zemědělsky zaměřené země, připomínající
feudální rezervaci, stala jedna z nejprůmyslovějších
zemí světa s vyspělou ekonomikou.
Italové nadšeně přijali blahobyt a bohatství,
vyspělou konzumní civilizaci se vším všudy. Prů-
myslový růst, který se omezoval téměř výhradně
na severní Itálii, vyvolal do měst migraci venkovských
obyvatel, kteří se tak asimilovali s jiným kulturním
prostředím. Rozdíly mezi severem a jihem
země se jen prohlubovaly. Snižovalo se procento
věřících. Zrod televizního vysílání v roce 1954
znamenal jednu z největších kulturních proměn
v dějinách země. Nová společnost se vydala smě-
rem ke stále většímu individuálnímu izolacionismu,
podporovanému konzumní morálkou. Jazykově
se zhlédla ve způsobu komunikace nových
průmyslových center, Milána a Turína; země tradičně
bohatá na dialekty tak na ně pojednou za-
čala zapomínat.

Pasoliniho postoje vychází z individuálních levicových
myšlenek, které velmi kriticky refl ektují
moderní technologický boom a masovou konzumní
společnost. Daly by se charakterizovat jako
antimoderní a antiutopické myšlenky. Autor se hlá-
sí k marxismu, ale komunismus mu je, hlavně na
úrovni stranické ideologie, cizí. Jako vystudovaný
fi lolog a především umělec se pouští na tenký
led sociologie a politologie se střídavými úspěchy.
Je nicméně velmi zajímavé, s jak malým kritickým
aparátem autor dosahuje pronikavých a hlubokých
pohledů na společenskovědnou oblast. Charakter
některých myšlenek je silně abstraktní, Pasolini používá
tradiční kombinace pojmenování pro zcela
nové jevy nebo pro označení nových variant jevů
starých. Většina myšlenek není zcela nová, a to
ani v kontextu autorovy bohaté esejistické tvorby,
která se též zabývá například uměleckými té-
maty. S mnohými myšlenkami se můžeme setkat
již u Frankfurtské školy nebo v jiných předchozích
významných sociologických studiích. Pasolini
jde ovšem dál, své apokalyptické vidění a své ně-
kdy schematické teze aplikuje na veškeré aspekty
skutečnosti. Publikuje s bytostným zápalem angažovaného
nezávislého levicového intelektuála,
vyvolává skandály, a nutí tak čtenáře k zamyšlení.
Opakuje podobné myšlenky, které se v závěru
tvorby stávají litanickými. Zasahuje do všech oblastí,
demaskuje, obviňuje, provokuje, skandalizuje
se a zvyšuje hlas. Tón esejů je prorocký a úpěnlivý.
Publikuje někdy protichůdné postoje, protiřečí
si, generalizuje, relativizuje, zjednodušuje, má černobílé
vidění. Zdá se však, že schematický a abstraktní
přístup ke skutečnosti autorovi umožňuje
vidět některé skutečnosti, které jeho okolí unikají.
Straní lidem na okraji společnosti, obyvatelům
příměstských bědných kolonií, lidem chudým, ale
velmi živelným, přirozeným a kreativním. Přes
všechny nedostatky dosahuje takové jasnozřivosti,
která z něj v italském kontextu dělá téměř proroka.
Žádný z italských intelektuálů se neodvážil
publikovat tak odvážné a tak bystré a pronikavé
myšlenky, jejichž pravdivost prověřil čas.
Abychom mohli ilustrovat některé z myšlenek
našeho autora, rozdělme si je podle tematických
oblastí.

V rovině člověka a jeho světa, mezi jinými,
Pasolini postuluje velmi zajímavý fenomén: antropologickou
proměnu Italů. Nová společnost,
která s sebou přinesla konzumní návyky a hédonismus
citelně proměnila charakter jednání a skryté
tužby lidí. Staré hodnoty jako spořivost, morálka,
skromnost, věrnost a další jsou obětovány
pro nové hodnoty, které jsou liberálnější; hranice
únosnosti je vzhledem k původním hodnotám
hodně posunuta. Lidé, kteří pocházeli z různých
sociálních skupin, jsou teď k nerozeznání, proto-
že se snaží realizovat stejný maloburžoazní model
„dobrého konzumenta“. Nový člověk nemá
nic společného se starým světem církve, morálky,
patriotismu. Slova, kterými takovou společnost
autor častuje, jsou „masová kultura“, „pragmatické
šílenství“ a „konformismus a neuróza“. Rozdíly
mezi lidmi, které konzumní a hédonistická společ-
nost smazává homologací lidské bytosti, například
paradoxně přibližují způsob jednání a vizáž antifa-
šisty a neofašisty.

V rovině kulturního světa se autor pozastavuje
nad snižováním různorodosti kulturního prostředí
a nad jeho degradací. Itálie byla tradičně
bohatá na lokální kultury a dialekty. Nový centralismus
nicméně s odbouráním fyzických vzdáleností
do sebe asimiloval různé lokální kultury a zničil
některé dialekty. Velmi důležitým se v této souvislosti
stal zrod televize, která nahradila původní
způsoby kolektivní zábavy izolacionistickými tendencemi
a individualismem. Televize jakožto jednosměrný
komunikační kanál začala lidem prodá-
vat přihlouplé vizuální modely, které ve skutečnosti
lze jen obtížně realizovat. V nové době je úloha
médií klíčová. Média a zejména televize nejsou
prostředníky přenášejícími zprávy, jsou místy, kde
se zprávy tvoří. Velkou roli zde sehrává cenzura
různého druhu, zejména ta církevní, vatikánská.
Další omezení plynou z toho, že zprávy se tvoří
s ohledem na prodejnost a na nenáročnost přijetí
publikem, podporují tedy různá klišé a zaběhnutá
schémata. V oblasti jazyka zažívá italština příklon
směrem ke zpravidelňování gramatiky, zjednodu-
šování mluvnických časů, redukci aktivní slovní zá-
soby. Centry jazykové normy vývoje jsou Milán
a Turín, nejvýznamnější průmyslová města Itálie
a významná centra obchodu země.

V rovině světa moci je v centru Pasoliniho
pozornosti fašismus, který je autorem spatřován
v uspořádání nové společnosti. Autor věří, že
pravý fašismus je to, co sociologové příliš laskavě
nazvali konzumní společností a tvrdí, že „pokud
slovo fašismus znamená přemíru moci, „konzumní
společnost“ velmi dobře fašismus realizovala“.
Autor v této souvislosti mluví dokonce o technofašismu,
ve kterém by byly veškeré sociální vztahy
dokonale neměnné. Tento fašismus by měl
vzniknout „druhou buržoazní revolucí“, jejíž projevy
je možné sledovat ve snaze současné společ-
nosti o … vznik neměnných sociálních vztahů, to
znamená vytvoření, v nejhorším případě, namís-
to starého klero-fašismu nového techno-fašismu
(který by se mohl realizovat, pouze pokud by se
nazýval antifašismem) nebo jak je pravděpodobnější,
vytvoření kontextu falešné tolerance a falešné
světskosti: tj. falešného uskutečnění lidských
práv v rámci hédonistické ideologie.“
Dalším tématem jsou četné teroristické útoky,
které Itálii sužovaly od roku 1969 a které byly
nejdříve připisovány levicovým aktivistům. Jak se
později ukázalo a jak tvrdil Pasolini, šlo o státem
řízené provokace tajných služeb s pomocí neofa-
šistických kruhů. Církev, jako tradiční fi gurka na
italské šachovnici moci, je pro nový systém zcela
nepotřebná, ztrácí svou moc a podporu obyvatel.
Pro Pasoliniho je ztělesněním zpátečnictví
a zkostnatělosti.

Pokud se týká hédonismu a neoliberálního
zaměření současného světa, vypadá to, že v Pasoliniho
pojetí žije hédonistický huxleyovský model
antiutopické společnosti spíše než ponurý orwellovský.
Autor nicméně neztrácí naději:
„Jistě, apokalyptická vize, ta moje. Ale jestliže
spolu s ní a s úzkostí, kterou vyvolává, by nebylo
ani trochu optimismu, tj. myšlenka, že existuje
možnost proti tomuto všemu bojovat, jednoduše
bych tu nebyl mezi vámi a nemluvil bych.“