Až do poloviny první věty předchozího příspěvku by se chtělo věřit, že jeho ladění bude veskrze příznivé. V recenzi Aleše Nováka se ale ozývají závažná nařčení a padají opravdu velmi silná slova, na která by se chtělo odpovědět stejnou mincí, kdyby se jeden nestyděl. Zpochybnění validity „cimrmanovského tématu“ je vskutku překvapující, zejména pak jeho odůvodnění (možnou, nikoli však jistou) neexistencí pojednávaného objektu – k tomu lze na tomto místě krátce namítnout, že duchovní existence a fyzická platnost (účinnost) mýtů jakožto neoddělitelné součásti dějin lidstva je – a má být – předmětem seriózní vědecké reflexe. O obecné hodnotě poznání se potom vůbec dá těžko diskutovat. A především: klást rovnítko mezi sedmici a největšího Čecha Járu Cimrmana s ohledem na jejich (ne)existenci je přeci jenom poněkud příliš odvážné.
Pokud jde o několikrát naléhavě položené otázky nebo spíše výtky typu „co tím chtěl autor vůbec říci“ a „kvůli čemu knihu napsal“, nebo „co jsme se o celé záležitosti dozvěděli kromě toho, jak moc sečtělý je autor“, z textu recenze není zcela jasné, jsou-li namířeny proti Sedmi mudrcům, nebo proti rozsáhlé Vítkově empedokleovské studii. Všimněme si tedy obou:
Ve svém díle o sedmi mudrcích autor systematicky pojednává nejprve o proměnách obsazení sedmice u křesťanských, arabských a římských autorů i o tom, jak legendu ovlivňovala také náboženská, kulturní a žánrová specifika, o legendárních soutěžích v moudrosti a hostině sedmi, mapuje různé sbírky výroků sedmi a hledá jejich společné motivy a rysy, a rozehrává také. téma archaické etiky a mudrosloví, „s nimiž sentence vydávané pod jménem sedmi mudrců v mnoha ohledech úzce korespondovaly“. Dále se zabývá přímo tématy samotných výroků a jejich předobrazy a podává přehled o gnómické moudrosti, již srovnává s výroky sedmi. Zkoumá rovněž spojování mudrců s delfskou věštírnou i výskyt sedmice mudrců a gnómické moudrosti v Orientu, stejně jako posvátnost čísla sedm. „Poslední kapitola se pokusila naznačit, jakým způsobem by se mohly některé ze symptomatických rysů a prvků legendy o sedmi ,přirozeně‘ spojovat a transformovat. Legenda o sedmi vykazuje vysoký počet motivů, které přesahují nejenom Delfy a Řecko, ale vposledku i žánr náboženství...“ Máme tedy před sebou nejen úctyhodný soubor téměř veškeré bibliografie a reflexe sedmice, který může posloužit jako důvěryhodný zdroj pro další badatele, ale také přehledný výklad o sedmi a o širokém okruhu přilehlých otázek a námětů. A v neposlední řadě nám autor zpřístupňuje a zpřítomňuje (stejně jako v Empedokleovi) vzácné texty dávných mudrců.
V reakci na pátrání po žánrové a oborové zařaditelnosti díla a jeho případných čtenářů můžeme snad (částečně spolu s autorem) nazvat metodu jeho opusů „jakousi svébytnou“ historicko-literární a nábožensko-filologickou srovnávací archeologií. V Sedmi mudrcích autor praví: „Asi nejblíže má můj přístup k volnějšímu pojetí historie filosofie, ale historie a historicita osobností a událostí zaujímá v práci menší místo než ,dějiny‘ a zákonitosti různých motivů, z nichž některé z hranic a zájmů filosofie vybočují (například pátrání po důvodech posvátnosti sedmičky). Problematičnosti takovéto pozice jsem si dobře vědom, ale snažil jsem se být pojednávanému materiálu co nejvíce práv a vykládat ho v kontextech, pro něž byl původně určen a v nichž dává nejlepší smysl. Odmítnout historicitu většiny tradovaných údajů o sedmici mudrců je relativně snadné ... ale objasnit, proč, kdy a kým byly dány do oběhu, to už vyžaduje značné úsilí...“
V úvodu své empedokleovské studie podává autor hned několik srozumitelných vysvětlení, proč opatřil své dílo tak důkladným poznámkovým aparátem. Shrnuje charakter své práce a vysvětluje, jak volba způsobu, jímž se pokouší o zkombinování tolika rozdílných možných hledisek a přístupů, ovlivnila její konečnou podobu.
Hlavním autorovým cílem bylo „poskytnout českému čtenáři průřez Empedokleovým životem, naukou a problematikou, která se s nimi váže, a to způsobem, který by byl přijatelný jak pro odborníky, tak pro vzdělanější laiky“. Jedná se tedy jak o „populárně naučnou literaturu“, tak o klasickou vědeckou monografii, již autor „hleděl opatřit všemi atributy, které takovou práci charakterizují a které jsem byl schopen realizovat – všechna důležitá tvrzení se snažím legitimovat argumenty, dokládat odkazy na primární a sekundární literaturu (viz poznámky pod čarou) a co nejvíce zpřehledňovat (viz indexy)“.
Text empedokleovské studie je vnitřně koncipován jako stavba a profilace „určité myšlenkové perspektivy, v jejímž zorném úhlu se věci zákonitě jeví specifickým způsobem a ve specifické struktuře a na niž je podobně nenáhodně reagováno – to je také jeden z důvodů, proč vedle Empedokleových myšlenek, které část této perspektivy ztělesňují, sleduji i to, jak na ně staří i noví autoři reagují a proč...“ Širší pozice badatelů tedy autor neregistruje v první řadě proto, aby se „zaštiťoval jejich jmény nebo je kritizoval“, ale protože „představují různé ... formy a fáze intelektuálních a citových reakcí na ten či onen myšlenkový či emocionální tvar“; a také proto, že „jejich studie znamenaly příčle žebře, který mi umožnil pokročit ve studiu o krok dále – uvádění odkazů tudíž chápu jednak jako formu poděkování těm, jimž za mnoho vděčím, jednak jako určité stopy, které vedou k výslednému exegetickému stanovisku, jež jsem zaujal“; nakonec zmiňuje Vítek ohled na čtenáře, „které může zajímat pouze nějaký detail, a proto uvítají, že místo jednoho odkazu či neurčitého upozornění mají k dispozici celý odkazový trs“. Z tohoto důvodu autor uvádí také literaturu, označenou zkratkou n. v., která se tím či oním tématem zabývá podrobněji a kterou sám neprostudoval.
Autorovu vědeckou poctivost a preciznost, a rovněž kompoziční promyšlenost jeho práce, dokládají také následující řádky: „... jednotlivé kapitoly a podkapitoly téma spíše jen představují, zhruba načrtávají jeho obrysy a navrhují a prozkoumávají pouze některé hermeneutické varianty, jichž téměř vždy existuje mnohem větší počet. Na důkladnou analýzu či zohlednění většího množství stanovisek a úhlů pohledu jsem neměl místo a – popravdě řečeno – ani příliš chuti, protože text v nadbytku informací a názorů různého druhu ztrácí tvar a vlastní interpretační pohyb a konstrukce se stávají nezřetelnými a špatně sledovatelnými: z tohoto důvodu jsem reference o jiných prizmatech eliminoval, redukoval či přesouval – stejně jako různé detaily, odbočky a vysvětlivky – do poznámek.“
Dozvídáme se dokonce, že poznámky už vlastně prošly redukcí, a že „přes poměrně značný prostor, který zabírá, není odkazový materiál než ukázkou, poněvadž Empedoklés byl autor hojně citovaný a komentovaný už ve starověku a v současnosti se počet odborných knih, studií a článků, které se jím či nějakým aspektem jeho díla zabývají, pomalu, ale jistě blíží k hranici, kdy už je jeden člověk nebude s to během svého života prostudovat ... Chtít proto spravedlivě, nestranně a úplně (tzn. nevýběrově) referovat všechny badatelské pozice je čirá nemožnost, ježto k některým textovým a interpretačním problémům se vyjadřuje tak velký počet odborníků, že pouhý výčet jejich jmen by zabral několik stran poznámek ... Zvolil jsem tudíž střední cestu a uvedl pouze vybrané odkazy, které mají buď dokumentační povahu, nebo jsou symptomatické a něčím důležité...“
Ano, důležité: je důležité, aby byly materiály obklopující vybraná starověká témata k dispozici v co nejkomplexnějším souboru. Také v tom je dílo Tomáše Vítka přínosem pro další badatele – nejen z oboru věd o antickém starověku – poskytuje totiž kromě promyšleného překladu, invenčních výkladů a poučených vhledů do široké oblasti dané problematiky také přehled o způsobech uchopení látky podložený autoritou pramenné bibliografie, k němuž se lze s důvěrou obrátit: V závěru Sedmi mudrců čteme: „Vydání textů je třeba chápat jako pracovní pomůcku určenou k lepší orientaci čtenáře, nikoli jako pokus o suplování skutečné edice.“ A podobně v Empedokleovi: „Na závěr je třeba konstatovat, že vzhledem ke všem neúplnostem a nedostatkům, které jsem nucen své práci vytknout už já a které mi bezpochyby v mnohem širším rozsahu vytknou i jiní ... je evidentní, že tato kniha představuje pouhá prolegomena empedokleovského bádání v českém prostředí, soustředění materiálu a ipso facto výzvu k jeho lepšímu zpracování, utřídění, doplnění a výkladu. Myslím, že Empedoklés je myslitel, který za takovou námahu stojí.“ To, s odpuštěním, nejsou slova mnohoučeného nafoukance, ale vědce, který bere své poslání vážně, a pozorně i s mravenčí pílí se snaží dostát jeho nárokům. Jako neodborník v oblasti věd o starověku navíc tvrdím, že knihy Tomáše Vítka jsou i pro nás laiky zajímavé, objevné, a dokonce svěže čtivé.
NH
