(...) Hranice mezi prózou a poezií je u něho rozvolněná (...) v Benátských impresích, v záznamech, které autor pořídil díky několikaměsíčnímu pobytu ve městě nad kanály. V Benátkách byl pozorovatelem jednotlivostí, vesměs takových, k nimž se neproderete skrze houštinu turistů a "zážitků" produkovaných sezónním ruchem. Merzovy imprese nespočívají toliko v prostém zachycení viditelného, ostatně již slovo imprese v sobě obsahuje rovinu skutečnosti, která se chvěje mezi tím, co "prokazatelně" můžeme spatřit. Kromě toho, že Klaus Merz usiluje o vyjádření oné chvějivé roviny existence, probleskují jeho impresemi odkazy na historii města, na dějiny umění, na moderní dějiny.

„Šedé fábory mlhových rohů povívají nocí. A benátské dámy porovnávají své tučné norky s městskými krysami.“ Takové texty vzniknou, když básník prožije delší dobu v Benátkách.

Kouzlo místa vnímal Klaus Merz "několik měsíců", jak se dočteme na obálce jeho básnické sbírky. Bylo to uhranutí, překvapení, nadšení? Protože autor je spíše jazykový a výrazový minimalista, je třeba se připravit na to, že pokud v jeho verších jsou vetkány silné zážitky, a snad i okouzlení, je třeba je pozorně dohledávat a skládat, jak znovu napovídá obálka knihy, jako mozaiku z četných pestrých kamínků.(...) Barvy, kterými básník kreslí své obrazy, samozřejmě čerpají ze škály modré, ale též namáčí do Veronesovy zeleně s konturou zlatavého lesku. Klaus Merz citlivě mísí polohy vznešené i obyčejné, svým typicky sevřeným projevem popisuje navštívené místo v mikropříbězích - lákavě snivých, vnímavých pro detail. V impresích, které jsou spolehlivou pozvánkou tam, kde loďky znovu vyplouvají.