(...) Jedním z hlavních témat básní Evy Oubramové (1939 - 1997) ve výboru Co zbývá je láska coby stav zrající v osamocení a sytící barvy okolního světa naléhavostí a touhou. Nejde přitom jen o " neopětovaný" cit nebo o odloučenost od milující bytosti, ale i o pocit nepatřičnosti ve světě " živáčků", v němž lze obstát právě jen díky lásce. Protože právě ta častěji chybí, než spěchá na pomoc, stává se obývaný prostor, zvrstvený (a tak i různorodě metamorfovaný) pátravým zrakem marně milujícího horečnatými kulisami - zdánlivě anonymního - umírání. (...) Sen a vzpomínka, to jsou cesty, které vždy budou zbývat, a ten, kdo miluje je povinen na nich zůstat. Přes bolest, dezorientaci, samotu. V prosbě skryté ve verších " Nebuď mě/ když mám zlý sen" je vůle k věrnosti vyřčena snad nejintenzivněji. A nejen k věrnosti, také k životu, protože ten nelze od lásky oddělit; protože by pak byl prázdný a ani smrt by tu nicotu neukončila.
