(...) Autorčiny povídky čerpají z dojmů a zážitků nejen jí samotné, ale také rodičů a známých, přičemž osobní zkušenosti se nejvíce blíží dvě z nich. (...) Jhumpa Lahiriová nikdy nezapírá, že je žena. Zejména ve druhé sbírce se to hemží pasážemi přesně popisujícími, co kdy dělají batolata (Lahiriová vychovává dva malé syny), muž v počínajícím středním věku má "malé ochablé bříško jako jinak štíhlá žena, která nedávno porodila" (Nebe a dudy) a k vystihnutí kontrastu mezi životem tady a tam vystačí jediná věta: "Než maminka přišla do Ameriky, nikdy nejedla u stolu ani neseděla na záchodě" (Jednou za život). Lahiriová tu dosahuje takové intimity výrazu, že čtenář pocítí s jejími hrdiny blízkost až fyzickou.