Přitažlivost povídek Jhumpy Lahiriové tkví především v autorčině dovednosti kombinovat univerzální a exotické. Témata, která se mohou dotýkat kohokoli, jako milostný život, vztah k vlastním rodičům, studium na vysoké škole, mateřství, kariéra či alkoholismus dostávají v případě bengálských přistěhovalců další specifické rozměry, které Lahiriová dovedně využívá coby odrazový můstek ke kritice, poznání a pochopení komunity, z níž vzešla.

(...) Autorčiny povídky čerpají z dojmů a zážitků nejen jí samotné, ale také rodičů a známých, přičemž osobní zkušenosti se nejvíce blíží dvě z nich. (...) Jhumpa Lahiriová nikdy nezapírá, že je žena. Zejména ve druhé sbírce se to hemží pasážemi přesně popisujícími, co kdy dělají batolata (Lahiriová vychovává dva malé syny), muž v počínajícím středním věku má "malé ochablé bříško jako jinak štíhlá žena, která nedávno porodila" (Nebe a dudy) a k vystihnutí kontrastu mezi životem tady a tam vystačí jediná věta: "Než maminka přišla do Ameriky, nikdy nejedla u stolu ani neseděla na záchodě" (Jednou za život). Lahiriová tu dosahuje takové intimity výrazu, že čtenář pocítí s jejími hrdiny blízkost až fyzickou.

Život na pomezí dvou světů, takové je ústřední téma povídek americké prozaičky indického původu (narozené ovšem v Londýně). Její první sbírka, Tlumočník nemocí (oceněná Pulitzerovou cenou, česky 2009), téma sledovala především na Indech nebo indických přistěhovalcích v Americe, kteří na novém kontinentě hledají způsob, jak integrovat starý způsob života a hodnoty do naprosto odlišné kultury. V druhé povídkové knize patří hlavní hrdinové spíše do generace potomků původních přistěhovalců. Tzv. druhá generace přistěhovalců se sice rodí a odmalička vyrůstá v Novém světě, jejich indické kořeny však stále promlouvají do jejich života. Napnuti mezi starými a novými hodnotami, mezi tradičními určeními a svobodnou volbou, hledají své štěstí a místo v prostoru, který pro ně stále zůstává "nezvyklou zemí". Autorka nehodnotí, životy svých hrdinů sleduje s odstupem, přesto citlivě a pozorně.