Podobné tituly

Tato drobná publikace z nakladatelství Portál je velká svým tématem. Je z části autobiografická, ale využívá i příběhy jiných lidí, kteří byli postiženi afázií (porucha myšlení, chápání a nacházení slov). Viktorie Bartoníčková pracovala jako letuška a po návratu z jedné prázdninové cesty ji postihla cévní mozková příhoda, po které nebyla schopná mluvit. V knížce se střídají dvě roviny vyprávění – myšlenky hlavní hrdinky po nehodě se vzpomínkami z práce letušky, zážitky z cest.

U Viktorie se střídá odhodlání učit se znovu mluvit s depresí, že už to nikdy nebude takové jako před mrtvicí.
„Nastala doba, kdy mluvím pořád, a je mi jedno, jestli mě někdo poslouchá nebo ne. Musím docílit toho, aby mě posluchač, pokud možno vydržel poslouchat, aniž by řekl téměř všechno za mě, protože moje větná skladba je doslova pel-mel. Skoro každý člověk má tendenci doplnit slova, která chci říct a tím mě splete; nevím pak, jak mám pokračovat. Už nebrečím a nejsem vzteklá, když mi nejde něco říct. Přesto je pro mě každé slovo výzvou.“

Uvědomila jsem si, jak musí být velmi obtížné přijmout fakt, že už nikdy nebudu schopná mluvit tak souvisle jako dříve. Navíc na lidi, kteří se „neumějí vymáčknout“ mohou druzí, kteří neznají všechny souvislosti, pohlížet jako na hlupáky. Jak je těžké, když hlava člověku myslí a on není schopen své myšlenky formulovat. Nám, zdravým, někdy stačí, když někomu podrobně něco popisujeme a on nás stále nechápe. Viktorie život nevzdala a nyní je zaměstnána na Fakultě sociálních věd UK v Praze.
Knížka stojí za přečtení, protože si uvědomíte, jakým darem je řeč, možnost vyjadřovat myšlenky či emoce, popisovat svůj vnitřní svět. Ve mně knížky na podobná témata probouzejí hlubokou vděčnost.

Cestu z mlčení jsem si četla několikát. Mám problémy o kterých píše autorka přímo z duše. Neumim počítat, těžko sháním slova, a když nejsem v pohodě, tak mluvení mi nejde vůbec. Jsem ráda, že to kniha vyšla, děkuji, děkuji moc.