(...)Fišmeistrova poezie se i při expresivním minimalismu veršů valí na čtenáře jako jednolitá hmota z polámaného masomlejnku, jako rozkmitaná mechanická hračka, kterou je líto odložit. Důvod? Vynalézavě rafinovaná prostoduchost, která tvoří tu jedinou skutečnou podstatu metafyzické poezie.
Když jsem si otevřela kostičkovanou knížku od brněnského básníka Miroslava Fišmeistera, rozesmála mě v podstatě hned na první pokus - i když se neprezentuje jako humoristická sbírka.
K poezii nemám moc blízko, možná je na mě příliš vážná, možná příliš hluboká, možná příliš nepochopitelná, možná nemám talent na čtení a uchopování poezie do svých bloggerských prstů. Přes to všechno - básníci odpusťte - jsem vzala knížku s poezií po asi dvaceti letech do ruky a... rozesmála mě.
Ne, že bych rozuměla všemu nebo i většině, ale něčemu rozumím. Víc než pár věcí mě oslovilo, vyvolalo na mých tvářích úsměv a co je největší zásah - vtisklo mi do duše pár veršů tak, že se pousměji i tehdy, když si na ně jen tak v duchu vzpomenu.
Králičí šepot:
'Držte si kopce!
Pojedeme z klobouku.'
Že doba je vážná, to se říká už několik tisíc let pořád dokola.
Že život není peříčko, to mi vtloukali do hlavy už odmalička.
Že existuje poezie i pro normálního člověka - nebásníka s mizerných smyslem pro verše a rytmus padajících slov - to vím až teď...
Každopádně je to fajn knížka!
Lucienne
www.lucienne.bloguje.cz
