Podobné tituly

Lidové noviny 12. března 2005 otiskly v příloze Orientace anotaci Petra Zídka o knize Opozice a odpor proti komunistickému režimu 1968-1989 (Praha 2005, 352 s.). Čtenář se v emotivně laděném hodnocení bohužel nedozvěděl základní údaje o sborníku přednášek, které před časem zazněly na Ústavu českých dějin FF UK. Sborník přináší sedmnáct textů domácích i zahraničních autorů, po jednom ze Slovenska, Polska a USA (obsah sborníku je zveřejněn na adrese www.dokoran.cz). V anotaci také zazněla zkreslující informace o tom, že „minimálně polovina zařazených příspěvků nepřináší téměř nic nového“. Ve zmíněné publikaci však není více než pět témat, které jejich (navíc často vůbec doposud jediní) autoři částečně představili v jiné publikaci. Většinou tak navíc učinili již před lety v rozsáhlejší monografii – v nových příspěvcích vycházejí pochopitelně také z nových pramenů a snaží se o nové uchopení tématu. Přesně takovým textem je jediná v anotaci konkrétně záporně hodnocená studie, kterou napsal ředitel ÚSD AV ČR Oldřich Tůma. Chápal bych například věcné a konkrétní výtky k absenci některých témat, proporcím sborníku, interpretacím a přístupům autorů atd. Výroky pana Zídka, který ve svém textu přirovnává výsledky historiků k „vymlácené prázdné slámě“, však jsou bohužel na úrovni bulvárního tisku. Je přitom úsměvné, že paradoxně v závěru své jinak nevěcné anotace ocenil čtyři a „několik málo dalších“ příspěvků jako „zajímavé a podnětné“. Celkové hodnocení prosím vynechat - je na čtenářích, aby posoudili naši práci. Věřím, že s větším nadhledem, než prokázal pan Zídek. Tuto odpověď přislíbila redakce LN otisknout již před týdnem, doposud se tak nestalo.

Petr Blažek: Opozice a odpor proti kom. režimu v Československu 1968 - 1989 Dokorán V rokoch 1968 - 1989 vládol v Československu zákerný komunistický režim. Zdalo sa, že akýkoľvek odpor je nemožný. Predsa však kdesi pod povrchom Oficiálneho života pulzovalo protirežimové napätie. Existovali ľudia, ktorí verili v dôležitosť slobody a pravdy. Zborník prác sedemnástich českých a zahraničných historikov. Autori mapujú známe i menej známe otázky z dejín opozície a odporu proti 'normalizačnému' režimu v Československu a snažia sa tieto témy zasadiť do širšieho stredoeurópskeho kontextu. Autor: (kruh) Pravda 26.2.2005

Někdy se mi zdá, že než člověk otevře noviny nebo si pustí rozhlas či televizi, měl by se pro jistotu posílit nějakým antidepresivem, aby nepropadl zoufalství. Ledasjaké nepříjemné události se bohužel vyskytují nejen ve „velkém“ světě, ale i v životě obyčejného jedince – musí třeba balancovat po zmrzlých chodnících, navštívit soud nebo snášet bolení zubu. Na rozdíl od světa zprostředkovaného zpravodajstvím však má život jedince i příjemnější stránky. Až na to, že ty přívětivé události, které našince potkají, nemívají rozměr životní pohromy, a tudíž o nich moc nereferujeme. Nejsme Američané a tak na otázku „ Jak se máš“ jen málokdy dáme nadšenou odpověď „Skvěle!“ – tíhneme spíš ke stížnostem. K příjemným věcem, které mne v poslední době potkaly, patřila minulý týden prezentace sborníku Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989. Uspořádala ji Vyšší odborná škola publicistiky v Praze (která také spolu s jinými institucemi knize pomohla na svět) a byla s ní spojena jediná malá nepříjemnost: počasí bylo skutečně mizerné a na dveřích školy nebyla cedulka, takže jsem ji našla až napodruhé. Pak ale už všechno bylo báječné: v aule bylo teplo, filmy, které knihu uváděly, byly zajímavé, Sváťa Karásek zpíval jako za starých časů, a hlavně se tam sešla spousta zajímavých lidí. Bylo příjemné potkat známé i nové tváře při radostné a neformální příležitosti a znovu jsem si uvědomila, že takových setkání mnoho není. Svatby a křtiny už se mé generace moc netýkají, a máloco je smutnější, než na pohřbu znovu konstatovat, že se jinak skoro nevidíme ... Nejvíc mě na celé věci potěšila kniha sama. Není to monografie, kde by se člověk o tématu dozvěděl všechno od A do Z, ale to nemusí být nevýhoda. Je to sborník sedmnácti příspěvků a působí trochu – autoři ani editor nechť si nemyslí, že je to odsudek – jako předkrm. Kousek od jednoho tématu, kousek od druhého občas zajímavého vyprávění, občas ponor do odborných hlubin. Věkový průměr autorů je povážlivě nízký – a to je neobyčejně povzbudivé. Historií zcela nedávnou by se měli totiž odborně zabývat především lidé, kteří nebyli jejími aktéry. Být autorem a zároveň pamětníkem je ošidné, můžete mi to věřit, mám s tím zkušenosti. Člověk si o ledasčem něco myslel v době, kdy to prožíval, a není pro něj snadné se na to s odstupem několika let dívat jinam, zvlášť když se, jak se stává, na dění sám podílel. Petruška Šustrová LN 2004