Gaarder, mimo jiné absolvent teologie v Oslu, je asi možná přece jen víc učitel než spisovatel. Zajímá ho, jak to udělat, aby se do hlav dospívajících, dostala aspoň tu a tam nějaká moudrost a znalost. Rád by v mládežnících probudil k životu lásku k poznání, rád by je nadchnul pro fakt, že vědění je síla, bez které se člověk jen honí za vlastním ocasem. A tak se z jeho knih, ať už jsou o filozofii, náboženství, umírání nebo o ekologii, stávají takové poetické agitky. Zdá se, že někdo to prostě dělat musí. Někdo se musí pokusit vysvětlit filozofii...
(...) Místy nám připomene magický realismus nebo Salmana Rushdieho, spekulativní zápletka s prvky černého humoru i tragédie však ukáže, že Gaarder má mnohem blíž k jinému bestselleristovi, a to k Roaldu Dahlovi a jeho střeleným, ale ne zcela nepravděpodobným nápadům. (...) V románu Principálova dcera syžety schopní tvůrci rozpracují tak, že vše vypadá přirozeně a nenápadně. Paradoxně Gaarderovi tato dovednost schází, takže vyústění románu stojí právě na svévolně náhodném setkání, které se Gaarder ani nenamáhá příliš zvěrohodnit.