Poezie v podání Tomáše Přidala je náramně zábavná disciplína. Neznamená to ovšem, že když se královsky bavíme nad autorovými básněmi, máme co do činění s hluchou zábavou nebo "uměním pro umění", kdy zábavná složka převažuje nad ostatními prvky, které dělají z básnění vážnou uměleckou činnost. Nečekejme ani jazykového experimentátora Plíhala ani lidového vypravěče Žáčka, bezbřehé baviče a jazykové experimentátory, kteří se odpoutávají od klasické básnické angažovanosti. Přidal své básně takto nekoncipuje, podstatou každého z textů je závažná výpověď a to i přesto, že se třeba jedná o čirý poetismus, erupci inventismu a básnivé originality. Autorovy texty se přes všechnu svobodomyslnou a velmi originální obrazotvornost a bezbřehou tvořivost vyznačují jistou sevřeností a vážností výpovědi. Ačkoliv se u většiny textů řehníme jako malé děti a opravdu velmi dobře se bavíme, nemůžeme se ubránit pocitu určité melancholie, nostalgie a pocitu ztraceného ráje, hluboko ukrytých v každé básni.
Přidal velmi dobře a hlavně velice citlivě kombinuje reálno, humor, laskavost, absurditu, surreálno s ironií a jistou kritikou. Na přebalu básnické sbírky je napsáno: "Ve stručných a jednoduchých básních bez ozdob, ale zato s výraznou dějovou linkou, nejen ironicky komentuje události všedního života, ale také sleduje neklid a obavy jedince, usilovně přežívajícího v situacích, které mu přerůstají přes hlavu." A skutečně: co byste dělali, kdybyste ve vlastní vaně objevili člověka s batyskafem pod paží a s létajícími rybami všude okolo? Co byste dělali, kdyby Vám onemocněl nábytek a Vaše postel byla dlouhodobě připoutána na lůžko? Co dělat, když se proti Vám vzbouří Vaše nářadí, když v knize najdete zapomenutý mrtvý lístek na MHD. Jak napsat skutečnou vědeckou práci a k čemu všemu nám může posloužit nový pohled na holandské mistry, na Benedikta Spinozu, na čínskou, italskou a španělskou obalovou grafiku? A proč autorovi nostalgicky chybí jedna odřená obecní knihovna a nedaleké vesnické kino? Největším překvapením Přidalových básní tak není jejich značný zábavný náboj, ale všechno to, co nám nového přinášejí v závažném pohledu na všední den, každodenní život ve světě, který zdánlivě známe. Některé z textů jsou natolik závažné, že se např. týkají přímo básnictví:
"končící básníci"
Končící básníci
tepou do začínajících
Tadyhle byste tolik neměl...
...a tamhle zase...a pak
když vezmu nůžky
a vystřihnu z vašich básní
všechno zbytečné,
zbudou mi dvě slova.
Pořád ovšem platí:
Lépe nějak začít
než takto skončit.
nebo uveďme výsostně poetistický a inventistní báseň
