Piu Juulovou (1962) staví
kritika v Dánsku už léta na literární parnas, její dílo přitom co do
počtu
stran není nijak obsáhlé. Je autorkou osmi básnických a dvou povídkových
sbírek,
z jejího počítače vzešly pouhé dva romány, k tomu nikterak
rozsáhlé.
V lyrice i v próze Juulová rafinovaně rytmizovaným jazykem útočí na
naše smysly a emoce i
na čtenářovu představu o sobě samém. A v neposlední
řadě i na naše čtenářská očekávání.
Její texty jsou zneklidňující, zadírají
se pod kůži, v jejím psaní totiž nic není laciné, za slovy
tušíme draze
vykoupenou osobní zkušenost. Přesto se čtenář nad autorčiným
jiskřivým
líčením skutečnosti královsky baví. Každá věta je malá perla, a
čtenář navíc nikdy neví,
kdy ho autorka vyvede z míry, ledově zpraží nebo
rozesměje.
Pia Juulová obdržela řadu prestižních ocenění, je členkou Dánské
akademie (Det Danske
Akademi) a od dánského státu pobírá doživotní umělecké
stipendium.
