Adele Parks

Shrňme si tuto britskou autorku v číslech: za třináct let napsala třináct románů, z nichž se vyklubalo třináct bestsellerů. Tady s třináctkami končíme a skáčeme na dvojnásobek: Adeliny knihy vycházejí v šestadvaceti jazycích.

Patří k těm autorkám, které si spřádaly spisovatelské sny už od dětství. Jako důkaz má doma schované sešity, do nichž sepisovala příběhy už na základní škole. Nikomu o nich neřekla, nikomu je nedala přečíst. A v tomto tajnůstkaření pokračovala ještě dlouhou řadu let, i během univerzitních studií a po nich, kdy učila angličtinu a pracovala v reklamní agentuře. Celou tu dobu psala, ale nikdy nenašla dost odvahy, aby svou tvorbu někomu předložila k posouzení. A pak, těsně před třicátými narozeninami, seděla ve dvě v noci v kanceláři a přemýšlela, jaký odstín žluti v inzerci lépe vystihne sluneční svit. „A právě tehdy to přišlo,“ vzpomíná. "Naprosto přesně si vzpomínám, co mi v té chvíli problesklo hlavou – to se chceš vážně celý život po nocích zaobírat tím, jakou barvu má slunečný den?"

Zlomilo se toho víc: poprvé dala svůj román někomu k posouzení. Nejprve pro jistotu kamarádce. „Pořád jsem si nebyla jistá, jestli je to dobré. Bála jsem se odmítnutí, protože by ve mě nejspíše vytvořilo blok, který by mi znemožnil dále psát – a já psát potřebovala.“ Vyústění tohoto příběhu je nasnadě. Kamarádka byla nadšená a tak dlouho naléhala, až si Adele našla v Londýně agenta. Ten si přečetl její rukopis a rozeslal ho šesti nakladatelům. Do týdne všichni poslali pochvalný dopis a nabídku k vydání.

To bylo v roce 2000. Adele je dnes označována za královnu britské ženské prózy. Je porotkyní v literárních soutěžích. Je nositelkou literárních cen. Je nositelkou čestného doktorátu. A stále říká: "Nejdůležitější pro mě je, abych i nadále psala knihy, které se čtenářům budou líbit. Nevěnuji se lehkým tématům, nejdu tak docela s hlavním proudem. A hodlám v tom pokračovat."