Studovala filologii na FF UK v Praze a poté moderní literaturu a umění na Londýnské univerzitě, kde absolvovala kursy autorského psaní. Vytvořila přes šedesát filmových dokumentů, z toho deset česko-japonských koprodukcí, včetně čtyř hraných filmů. V roce 1990 získala jako první zahraniční autor cenu japonské kulturní nadace HBF (Hoso Bunka Foundation) za osobní přínos televizní tvorbě. Spolupracovat s japonskou televizí NHK začala v roce 1985, kdy byla přizvána k realizaci závěrečného dílu cyklu Zvuky světa, věnovaného Tokiu. V hraném dokumentu „Tokyo: on the City“ pomáhala japonským divákům objevovat jejich hlavní město očima Evropanky. Po úspěchu tohoto filmu dostala nabídku k vytvoření dalšího filmu s tematikou, která by sbližovala oba kontinenty. Tak vznikl nápad na film „Hlas zvonů, hlas srdcí“ (Kane no hibiki), který reprezentoval televizi NHK v roce 1987 na mezinárodním festivalu v Plovdivu. Ve stejném roce získal dokument Olgy Struskové, nazvaný „Ruka světu podaná“, na filmovém festivalu v Tokiu zvláštní cenu za mimořádné téma. Film byl věnovaný sochařce Marii Uchytilové a jejímu jedinečnému dílu – sousoší dětských obětí války v Lidicích. V roce 1989 následoval hraný česko-japonský film „Duhová vesnice“ (Nanairo-mura), v němž hlavní postavu ztvárnila Marta Vančurová. Film byl televizí NHK vyhlášen za nejlepší drama roku, získal cenu HBF za nejlepší scénář, zvláštní cenu poroty na festivalu v Banffu, stejně tak na festivalu v Suchumi a dále reprezentoval NHK na prestižním televizním festivalu Prix Italia. Po tomto několikanásobném úspěchu přišla z NHK další nabídka – na natočení filmu o slavném českém architektovi Janu Letzelovi, kterého v „Rajské zahradě“ (Tengoku no niwa) ztvárnil Viktor Preiss. Rovněž tento film byl uveden na již zmíněném festivalu Prix Italia a také na mezinárodním televizním festivalu Zlatá nymfa v Monte Carlu. V roce 1992 se uskutečnil dokumentární projekt pro Slovenskou televizi, nazvaný „Zpod Tatier pod Fudži“, pojednávající o působení slovenských Salesiánů v Japonsku. Setkání a následné přátelství Olgy Struskové s japonským loutkohercem Noriyukim Sawou vyústilo v jeho filmový portrét s názvem „Toulavý Macbeth“. Sérii česko-japonské filmové tvorby přerušila na čas tvorba psaná. Vzniklo tak mj. knižní dílo „Dopisy z Japonska“, v němž se autorka vrátila k osobnosti českého architekta, působícího počátkem 20. století v Japonsku, Jana Letzela. Kniha vyšla pod názvem „Apokalypsa J. L.“ v roce 1995 nejprve v Japonsku a o rok později u nás (nakl. Ivo Železný). Svou knížku převedla také do divadelní podoby jako scénické čtení, v němž postupně účinkovali Alfred Strejček a Vladimír Čech. K osobnosti architekta Letzela se vrátila ještě jednou, a to autorským dokumentem „Ve stopách Jana Letzela“, který vznikl v roce 2001 v koprodukci s NHK Hirošima. O rok později následoval film o spolupráci královéhradeckého divadla Drak s japonskými umělci, nazvaný „Mor na ty vaše rody!“, který koprodukovala Česká televize s NHK Sapporo. V roce 2005 vznikl v soukromé produkci společnosti CONFORG s. r. o. český dokument s účastí NHK Tokio „Mitsuko Aoyama, hraběnka z Poběžovic“. Film vysílala s mimořádným ohlasem Česká televize a ve stejném roce byl uveden také na festivalu Academia film v Olomouci. K životnímu příběhu Mitsuko Aoyamy, provdané Coudenhove-Kalergi, se Olga Strusková vrátila divadelním představením „Z deníku hraběnky M“. Hru japonské autorky Jasuko Omači uvedla Muzika Judaika z. s. v hlavní roli se Zorou Jandovou. Na základě zkušeností ze spolupráce s lidmi se zdravotním postižením vznikl její zatím poslední film, odehrávající se v Japonsku „Shizuoka 07 – Na jedné lodi“, věnovaný světovému setkání hendikepovaných osob, které vynikají v řemeslné zručnosti a dovednosti a kteří jsou svým odhodláním a pevnou vůlí inspirací pro všechny ostatní. Olga Strusková napsala také řadu článků a sérii pojednání o životě a kultuře v Japonsku, které publikovala v denním tisku (tehdejší Mladé frontě) a časopisecky (především Květy, Vlasta atd.) Všechny její práce odrážely jak poznatky z opakovaných cest do Země vycházejícího slunce, tak obdiv k japonským tradicím a úctu k japonskému lidu.