H. G. Adler je jedním z předních pražských německých autorů své generace, takzvaných exilových Pražanů. Narodil se roku 1910 v Praze a zemřel v roce 1988 v Londýně. Vyrostl v Praze, kde studoval muzikologii. Po ukončení vysokoškolských studií pracoval v pražské Uranii. V té době se seznámil s některými členy pražského kruhu německých autorů, včetně Hermanna Graba a Maxe Broda. Roku 1942 byl nacisty spolu se svou ženou deponován do Terezína a posléze, v roce 1944, do Osvětimi, kde manželka zahynula. Adler byl transponován do pobočných táborů Buchenwaldu. Po osvobození v roce 1945 se vrátil do Prahy, kde pracoval jako vychovatel dětí, které prošly koncentračními tábory, a také v pražském Židovském muzeu. Roku 1947 ve snaze uniknout hrozícímu komunistickému převratu emigroval do Anglie. Žil v Londýně, kde působil jako spisovatel a vědec. Jeho dílo na téma holocaustu, především kniha Terezín 1941-1945, je v mezinárodním měřítku považováno za jedno z nejdůkladnějších zpracování tohoto tématu. Patřilo mezi první odborné interpretace holocaustu a i nadále ovlivňuje debatu, která o této tragické události probíhá. Adler je jedinečný zjev mezi německy píšícími autory své generace, protože je uznáván nejen jako vědec, ale stále více také jako romanopisec a básník. Svou pozornost věnovalo Adlerovu dílu široké spektrum spisovatelů i vědců včetně T. W. Adorna a Hermanna Brocha, Heinricha Bolla a Martina Bubera, Eliáše Canettiho a Heimito voň Doderera. Z českých autorů se k němu hlásil například Bohumil Hrabal.
