Trestem za zradu kartelu je smrt

nakl. Metafora

John Adderley je tvrdý chlap – agent FBI, vlk samotář s vlastními metodami, který si svoje problémy nechává pro sebe. Jenže ten poslední se mu přeci jenom chystá přerůst přes hlavu. Zpackaný pokus infiltrovat drogový kartel skončil pistolí u hlavy. Do doby, než bude proti kartelu svědčit u soudu, je John umístěn do programu na ochranu svědků… ve svém rodném Švédsku. Nyström, Mohlin: Poslední na seznamu

PRVNÍ ČÁST - ukázka:

BALTIMORE, 2019

Ležel na zádech a díval se na bílý strop. Obrysy zažloutlé sádrokartonové desky se postupně projasňovaly. Ta skvrna vypadala jako duch nebo možná spíš balón. Jako dětská kresba. John věděl, že se pohybuje na rozhraní mezi spánkem a bdělostí. Neměl ponětí, jak dlouho mezi těmito dvěma světy proplouval.

Pokusil se otočit hlavou, aby viděl, kde je. O vteřinu později ho ochromila vlna hrozné bolesti. Její epicentrum se nacházelo v týlu hlavy a rozlévala se do zbývajících částí těla. Zavřel oči a pokoušel se někde uvnitř sebe najít míto, kde by se mohl ukrýt. Ale takové místo neexistovalo. Čekal, dokud ta nejhorší bolest nepomine, a rozhodl se vnímat místnost jinými smysly než zrakem. Cítil nějakou čisticí tekutinu – ale chybělo v ní ono nezaměnitelné syntetické aroma, které takovéto výrobky často mají. Žádný citron nebo rozkvetlá louka, jenom nemocniční pach sterilní čistoty.

Uvědomil si, že nalevo od něho něco pípá. Zvuk se opakoval v intervalech několika vteřin a musel vycházet z nějakého technického zařízení v úrovni jeho hlavy. Natáhl ruku nad hlavu, pomalu sevřel kovový rám postele a zvolna klouzal prsty po konstrukci, až narazil na cosi, co mu připadalo jako drát. Chytil ho a zdvihl, aby se na něj mohl podívat. Na konci drátu visel plastový váleček s červeným tlačítkem. Stiskl ho a čekal, co se stane. Po několika vteřinách uslyšel zvuk otevírajících se dveří a blížících se kroků. Naklonila se nad něj žena v bílém plášti s vlasy svázanými vzadu na krku do drdolu.

„Jste vzhůru, Johne? Slyšíte mě?“

Nepatrně přikývl a žena se na něj příjemně usmála. „Jste v nemocnici Johnse Hopkinse v Baltimoru,“ informovala ho sestra. „Museli jsme vás operovat a ošetřit střelnou ránu v hrudi.“

Naslouchal jejímu hlasu a začal si uvědomovat pooperační bolesti. Byly trochu jiné – méně prudké než bolest krku, ale o to více sžírající. Jako druhá vrstva bolesti. Žena vedle lůžka ho nepřestávala zásobovat detaily o zdravotním stavu. Když ho před čtyřiadvaceti hodinami přivezli na pohotovost, ztratil spoustu krve a byl v bezvědomí. Následovala operace a doktorům se podařilo zastavit vnitřní krvácení. Střely – byly dvě – nezasáhly životně důležité orgány a prošly tělem.

„Vodu,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Zaskočilo ho, jak slabě zní jeho hlas.

Sestra se natáhla na noční stolek pro pohárek a pomohla Johnovi vsunout brčko do úst. John byl tak lačný, že nasál víc vody, než byl schopen spolknout. Rozkašlal se a žena v bílém mu musela otřít bradu ubrouskem.

„Je těžké se napít, když ležíte na zádech. Nechtěl byste trochu zvednout postel pod hlavou?“

Přikývl. Sestra stiskla jedno z tlačítek na zdi a hlavová část postele se pomalu začala zvedat. John se konečně mohl rozhlédnout po pokoji. Vlevo vedle postele byl stojan na kolečkách s dávkou intravenózních léků. John napočítal tři průhledné trubice, které jehlou zapíchnutou v ohbí paže zásobovaly jeho tělo koktejlem chemikálií. Pípání, které slyšel, vydávalo zařízení monitorující dýchání a přívod kyslíku. Tenké zatažené závěsy na oknech pouštěly dovnitř víc světla, než by se mu líbilo. Dveře do chodby v sobě měly okénko. Skleněnou tabulkou v jejich horní polovině zahlédl policistu, který hlídal přede dveřmi na chodbě.

John pomalu otočil hlavu na opačnou stranu a zjistil, že tam stojí další postel. Zjevně není jediným pacientem v tomto pokoji. Když spatřil tu tvář, v hlavě mu explodovala další nálož bolesti. Pod bílou přikrývkou – pouhých několik metrů od něho – ležel muž, který mu před čtyřiadvaceti hodinami přiložil zezadu ke krku hlaveň pistole.

 

 

 

11.11.2020