Překladatel píše o svém příteli, Robertu Holdstockovi
Pet Kotrle
Nedávno znovu vydaný román Brána ze slonoviny, brána z rohu (1997) uvádí sám překladatel Petr Kotrle, jenž v předmluvě osvětluje vznik jedinečného českého překladu, do něhož se vrátily četné, v originále vynechané části původního textu.
Můj keltský přítel
Je tomu už deset let, co jsem se od Garryho Kilworta, britského spisovatele a dobrého přítele Roberta Holdstocka, dozvěděl, že Rob leží v uměle navozeném spánku v nemocnici a jeho stav je velmi vážný. O týden později, po několika příslibech i nepříznivých zvratech, pak přišla nejsmutnější možná zpráva, pro mne osobně jedna z nejtruchlivějších, s jakou jsem se v životě musel vypořádat. Robert Holdstock zemřel předčasně, ve svých jednašedesáti letech, v důsledku nezvládnuté infekce bakterií, kterou v sobě běžně všichni nosíme.Tou dobou jsem dokončoval překlad jeho posledního románu z mytágového cyklu, Avilionu, a bylo mi jasné, že na věci, na které bych se ho potřeboval zeptat, už odpověď nikdy nedostanu...
S románem Brána ze slonoviny, brána z rohu jsem se poprvé seznámil nedlouho po mém prvním, nezapomenutelném osobním setkání s autorem na Parconu ’95 v Ústí nad Labem. Tenkrát měl román podobu nemnoha stran v bloku formátu A4, počmáraných zcela nečitelným rukopisem, přičemž nejsrozumitelnější byl jakýsi velký kruh s čárami pospojovanými jmény hrdinů, o němž autor prohlásil, že jde o základní dějové schéma. Raději jsem se spokojil s informací, že kniha bude o Christianovi Huxleym v dobách, kdy byl šťastný, v dobách, než z něj Ryhopský les udělal zvíře.
Už tenkrát jsme se ale dohodli, že jakmile bude rukopis hotov, autor mi jej dá k dispozici, aby české vydání nebylo nijak opožděno za anglickým. Holdstock nebyl žádný psavec, a tak se termín dokončení neustále posouval. Naděje začala svítat někdy koncem roku 1996 a v únoru 1997 mi Holdstock svatosvatě slíbil, že rukopis dává do obálky a posílá. Jenže týdny plynuly a nedělo se nic. Znaje kvality poštovních služeb (ale vyhýbaje se myšlenkám na nejhorší), počkal jsem ještě nějaký čas, než jsem se odhodlal do Anglie zavolat a opatrně se zeptat, kde se stala chyba. Viditelně (nebo spíš slyšitelně) mrzutý autor mi oznámil, že jeho nakladatel požaduje přepracování a především zjednodušení první části knihy, čemuž se sice zprvu bránil, ale nakonec to udělal a nyní uznává, že zásahy textu prospěly, protože se oprostil od věcí, které byly nepodstatné. Jelikož jsem byl zvědavý, co na Holdstockově textu – téměř nikdy jednoduchém – mohlo být pro anglického vydavatele „příliš složité“, požádal jsem ho, jestli by mi původní verzi první části neposlal zároveň s konečnou podobou rukopisu.
Vzpomínám si, že někdy krátce poté mne prvně napadlo, že by nemuselo být marné přeložit i původní verzi a „fajnšmekrům“ ji nějakým způsobem poskytnout. Konečně přišly dvě tlusté obálky s rukopisem. Bylo krásné vrátit se na známá místa, k známým postavám, a dívat se na ně z jiných úhlů. Opět jsem nad románem od Holdstocka řešil obvyklé dilema – číst rychle, abych věděl, jak všechno dopadne, nebo číst pomalu, aby mi ten požitek vydržel na dlouho? Ale přece jen to tentokrát bylo trochu jiné...Jednak mne zajímalo, jak Holdstock vyřeší problém, s nímž se musí poprat každý spisovatel, jenž se v jistém okamžiku rozběhlého a zavedeného cyklu rozhodne vrátit se před původní začátek. Čím neobvyklejší je jeho svět, tím složitější rozpor musí řešit. Má znovu uvádět čtenáře do situace, protože musí počítat s tím, že budoucí čtenáři budou dodržovat vnitřní chronologii cyklu, takže dílem, který fakticky vyšel jako čtvrtý v pořadí (v tomto případě), budou četbu začínat? Nebo nemá své věrné nudit opakováním něčeho, co už znají, a má psát tak, jako by čtenář byl s rekvizitami jeho světa už obeznámen? A samozřejmě jsem byl zvědavý i na to, v čem se budou původní a defi nitivní verze lišit. A zjistil jsem – což se dalo čekat – že obě otázky spolu souvisejí.
Neposlechl jsem Holdstockovo výslovné přání, abych se k původní verzi první části vrátil až po přečtení celé knihy, a průběžně jsem je porovnával. Díky tomu jsem základní rozdíl brzy pochopil. Z textu byly vypuštěny mnohé odkazy na osoby a věci, které s hlavním dějem přímo nesouvisely. Škrtům padly za oběť především veškeré zmínky o Wynne-Jonesovi, Urscumugovi a tajném deníku; zmizely některé kratší i delší pasáže týkající se Stevena Huxleyho, včetně těch, které popisovaly, jak přišel k útržku z otcova deníku, jímž prakticky začíná Les mytág.
Jak jsem dál četl a srovnával, začínalo mi být vypuštěných pasáží čím dál víc líto. Vždyť právě ony často nevysvětlené, matoucí odbočky od hlavního proudu (nejlépe reprezentované chaotickými zápisy z otcova deníku) jsou jedním z koření Holdstockových knih. A pak tu byl ještě jeden nepřehlédnutelný aspekt. Co si má myslet čtenář, který z Lesa mytág i z Lesa kostí moc dobře ví, že starý Huxley celou dobu chodil do lesa s kolegou Wynne-Jonesem, a najednou po něm v textu zabývajícím se stejným obdobím nenajde ani zmínku? Svým způsobem jsem požadavky vydavatele chápal – koneckonců od prvního vydání Lesa mytág tenkrát uplynulo třináct let. I čtenáři se za tu dobu trochu změnili. Na druhou stranu jsem neviděl důvod k obavám, že by se český čtenář v původní verzi nevyznal, naopak se mi zdálo, že by ji ocenil víc. V tu chvíli se nabídla myšlenka – co tak hle převzít do českého vydání původní verzi? Jenže ani to se vzhledem k vývoji textu nedalo realizovat.
A pak přišel ten spásný, nicméně trochu kacířský nápad udělat speciálně pro české vydání jakousi kompilaci obou verzí. Proto jsem v polovině května 1997 napsal Holdstockovi dopis, v němž jsem podrobně rozvedl své názory na jednotlivé změny a opatrně mu naznačil svou představu. Dopis tenkrát končil nějak takto: Možná si řekneš, že jsem drzý, když se tě snažím přesvědčit, abys změnil verzi své knihy, kterou nyní považuješ za definitivní. Ale když už jsem četl původní verzi, cítím prostě potřebu ti říct – jako čtenář a obdivovatel tvých knih – že bych uvítal, kdyby některé pasáže zůstaly tak, jak byly napsány původně. Jestli mi odpovíš rezolutním NE, nikdy víc se o tom nezmíním. Ale doufám, že to neuděláš. Doufám, že bychom to ještě mohli nějak provést. Když se od sebe mohou lišit britské a americké verze knih a filmů, nevidím důvod, proč by tentokrát nemohla být jiná česká verze.
K mému úžasu mi Holdstock dal volnou ruku k tomu, abych dle vlastního uvážení zpětné úpravy udělal – pokud se tím nenaruší souvislosti na jiném místě konečné verze. Úpravy jsem vybral, poslal je Holdstockovi ke schválení, zkonzultoval je s ním telefonicky (to byl tenkrát účet!) a nakonec i osobně, při chvatném setkání nad pintou piva v jeho oblíbené hospůdce The Plougnedaleko Forbidden Planet, mekky nejen londýnských fanoušků fantastiky. Kniha s těmito úpravami vyšla poprvé v roce 1998 a já si i dnes, po více než dvaceti letech myslím, že tehdejší řešení bylo správné. Proto vychází ve stejné podobě i nyní.
Za těch patnáct let jsem se s Robertem setkal jen několikrát, ale pokaždé to bylo nezapomenutelné. V roce 1995, kdy jsem ho i s přítelkyní Sarah zlákal k návštěvě Valašska a vytáhl na Radhošť, jenže jsem přecenil reálné tempo, pročež nám poslední autobus ujel a z Pusteven bylo nutné se trmácet až na Prostřední Bečvu, takže mé hosty nakonec zachránila jen pravá slivovice, používaná vnitřně i zevně. Nebo v roce 2002, kdy jsem ho jako hosta Euroconu 2002 v Chotěboři vzal na zříceninu svého oblíbeného hradu Rokštějn u Jihlavy a organizátoři nám do auta kromě australské autorky Isobelle Carmodyové strčili ještě nějakého George R. R. Martina, kterému tady právě vyšla jakási Píseň ledu a ohně.
Naposledy jsme se setkali jen několik měsíců před jeho smrtí, v červenci 2009, kdy mě při návštěvě Anglie pozval i s rodinou na večeři do svého řadového domku v londýnské čtvrti Hornsey, za jejíž stav tenkrát cítil potřebu se několikrát omluvit. Souvisí s tím i poslední obraz, který nosím v hlavě. Už si přesně nevzpomínám, jak k tomu došlo, ale nějakým způsobem jsem úplně nezvládl nákup jízdenek na londýnské metro, takže tři lístky se daly použít pro cestu do nejbližší stanice, zatímco platnost jednoho končila o stanici dřív. Takže jsem o stanici dřív vystoupil a s ostatními se setkal po nějakém kilometru chůze. Jenže po večeři Rob trval na tom, že nás na metro doprovodí, a já se mu to styděl říct, proto jsem po rozloučení s ním chvíli počkal, než jsem z podchodu vyklouzl ven a vydal se k další stanici. Samozřejmě se nic nestalo a já se cestou cítil naprosto bezpečně, ale když si na to vzpomenu a zavřu oči, vidím jeho vysokou postavu, jak se v rozevlátém kabátě vzdaluje ráznými kroky přes park. Banální historka, ale pro mě jeden z důkazů jeho velkého srdce, cennosti jeho přátelství, kterou jsem si plně uvědomil, až když už bylo pozdě.
Jako by tušil, co přijde, napsal Rob v září 2009: „Všemu, co známe, je souzeno zemřít. Jedinou výjimkou je Země a les. Země přežívá věčně a homo sapiens není součástí jejího neuvědomělého a neúprosného plánu. Přijde ještě mnoho lesů. Objeví se záblesky inteligence. Poslední, co shoří, nebude člověk, ale list. Tak si snězte pizzu a vypijte pivo. A hlavu vzhůru! Brzy to budeme mít za sebou!“ Myslím, že máloco ho vystihuje lépe. A vím, že dokud budu chodit po lesích téhle planety, bude se mnou kráčet i Robert Holdstock.
Petr Kotrle - listopad 2019
28.1.2020
