Pozvolné vyvolávání lability
Miroslav Boček
Po debutu poetickém - Některé mraky letí pomaleji - vydává Miroslav Boček (1981) prvotinu prozaickou. Snaží se postupně a bez spěchu vyvolat atmosféru, kdy ve společnosti postupně přestávají platit pravidla, jenže místo nich nepřichází pravdla lepší, ale tíseň a chaos.
ukázka:
Jedou za policejním autem. Čtyřproudová silnice je vymetená, míjí sanitku, klouže v protisměru, kus dál brání v průjezdu zaparkovaný kamion, řidič s nohou na stupátku, otevřené dveře, kouří. Policejní auto u něj zpomaluje, následuje gestikulace, kterou řidič ukončí pohozením ruky směrem do města. Objíždějí ho přes druhý pruh; míjejí podlouhlý násep vlakového přejezdu, signalizace je oslepená výpadkem proudu, po stranách kolejí trčí uschlá tráva.
Za celou dobu potkávají asi deset aut.
Za kolejemi odbočují doleva, projíždějí nakupeninou černého sněhu. Marie sleduje jednotlivé dílky prosklených ploch – obří kvádr plný kanceláří; průsvitné lego, v němž spatří špínu protilehlé ulice, proluku mezi dalšími kvádry, prohnanou širokým betonovým placem s řadou cisteren, tiráků.
Potkávají řeku, na kratičký okamžik, nábřeží tone v tichu, něco jako důlní přístroj, zapíchlý uprostřed proudu, vydlabává díry do bahna, další do těch děr zapouští mnohatunové kovové vzpěry – teď je technika nehybná, práce pozastavené. Četba tisku ji dávno zpravila o chystaných změnách, všude po městě, i mimo, raporty o stavbě dalších mostů a velikých seřaďovacích parků; centrum už je natolik drahé, že se do něj nikdo nežene – když zvedne oči, vidí v dálce, na kopcích, seřazené další a další domky, jeden jako druhý, vilky a řadovky v ceně mnoha milionů, šinou si to po svazích, sesouvají se a tlačí na centrum v pánvi; jiné se přehupují přes svah a vytlačují stromy – přímo prostředkem kopce vede dlouhá nora, která zkracuje vzdálenost o několik kilometrů.
Srdcem kopce projíždějí dlouhé kolony automobilů, v těch místech jezdí nerada, vzácně se tam dostane, když potřebuje do nějakého ze vzdálenějších obchoďáků nebo jede navštívit kamarádku, co bydlí ještě několik kilometrů za kopcem – v pásu zástavby táhnoucí se až k polím, kde teprve začíná venkov.
Rozlévá se tam mohutná přehrada, s kamarádkou se tam chodívají koupat, jednou dvakrát za léto; popíjejí v hospůdce se studenou dlažbou, ona, kamarádka a její choť, sympatický učitel angličtiny. Podlouhlá přehrada je turistickou destinací, baštou windsurfingu a jiných vodních sportů – voda je čistá, mírně nazelenalá, v parných měsících ji sužují sinice, ale to lidem nevadí; převalují se v zelených chuchvalcích a šlapou po tlejících kaprech. Břeh je obrostlý restauracemi, apartmány, v zadní části je několik pásů skalisek, které se prudce svažují do vody – na motorových člunech tam přijíždějí rybáři, vhazují návnady do hloubek a pak se nechávají fotit s kapitálními úlovky do časopisů.
Konečně zahlédne kolonu, v jakémsi narychlo zřízeném odstavném pruhu; auto před nimi opět zpomaluje, zastaví. Marie učiní totéž; sleduje, jak muž s tenkými rty stahuje okénko, ukazuje cosi na plešatého policistu s vizáží boxera – nechává si ho přijít až k okénku, druhý do něho nalévá instrukce, tolik, že se boxer musí opřít o okraj staženého skla, které ale vzápětí jede nahoru, ruka se sesmekne, boxer se odtáhne od auta, otočí se a s kývajícím se obuškem běží zpět ke koloně. Marie spatří celý houf řidičů, někteří se dohadují s policisty, jiní se rezignovaně opírají o karosérie aut a sledují, jak jim je strážníci šacují, prohlížejí.
Vjíždějí do centra; po obou stranách mají široký bulvár s řadou krámků – chodníky pokrývají skleněné výplně výloh, sem tam se mihne židlička, stůl, v jednom okně pokus o to propasírovat ven celý gauč.
Marie cítí v oknech agresi. Klubko vyzkratovaných drátů visících ze střechy kancelářní budovy, ožehlé plechové dveře, vůně spáleniny. Míjí obří obrazovku billboardu, světelné panely na tramvajových zastávkách – nikde žádné blikání; všechno je vyhaslé, bez energie, stejně tak semafory. Když vjíždějí na křižovatku, spustí auto před nimi majáček.
Teď jedou rychleji; mlčí. Obchůdky jsou zavřené, stará budova univerzity: velká vrata vypadají uzamčeně, učebny opuštěně. Na malém prostranství hřadují havrani, někteří dlouhým zobanem oťukávají kamenný monument uprostřed nebo seskakují z podstavce a přehopkávají zpátky do trávy; kovový uzávěr kanálu pokrývají bezdomovci. Potkávala je pravidelně, v zastrčených uličkách – jejich hlavy naštosované v nějaké prohlubni připomínaly nábojnice v příliš těsném pásu. Vyháněli je, nařízením, které jim zakazovalo přespávat v centru, jaký byl ale trest, to nevěděla.
Několik posledních let se roznemohl zvyk vyhazovat starý nepotřebný nábytek ven na ulici; každou neděli ho nákladní auta svážela někam za město. Kdo ale vyhodil nábytek na ulici dřív než v sobotu večer, toho čekala pokuta.
Občas se chodívala v sobotu bavit do klubu – brodila se odpadky, polorozpadlými válendami, umakartem, vlhkými tapetami, které vítr rozfoukal po celé ulici.
Nedávno, asi před půl rokem, vzpomíná si Marie, prošla parlamentem série zpřísňujících zákonů, od Nového roku zákaz vynášení nábytku do ulic, ještě ostřejší vytlačení bezdomovců z centra na okraj – to vstoupilo v platnost hned po schválení, od července, myslím, strhla se kolem toho debata, pak došlo k incidentu, kdy během vyhoštění bezdomovec zkolaboval a zemřel; opakovaně se objevila nařčení, že po drastickém zásahu policistů.
Prosákly podivné zprávy o sběrných táborech za městem, kde neziskové organizace poskytují potřebným plný servis, ale novináři žádné takové neziskovky nenašly; buď proto, že od toho daly po prozrazení ruce pryč, nebo se toho jednoduše neúčastnily a celé to byla nafouklá bublina.
Každopádně nic z toho Marie neviděla, už nikomu nevěřila, po tom, co se stalo s jejím otcem. Politika byla všechno možné, jen ne přehledná. Věděla všechno o penězích, o jejich pohybech, o transakcích, ale ne o politice; párkrát, ještě během studií, ji popadla potřeba se tím zabývat – načítala svazky časopisů, četla pořád, když jela metrem do školy, když jela zpátky domů, ale stejnak měla pocit, že je to k ničemu; že z ní odborník nikdy nebude, že si tam můžou napsat cokoli, tak jí to říkal i její otec a tak to taky někdy četla – články o něm, kde nacházela nesmysly.
Přestalo ji to bavit, na několik týdnů, měsíců vynechala, a když ji potom chytil další záchvat, už byla situace jiná. Často pak něco překroutila, spletla, i během hodiny, na což učitelé čekali, bavili se na její účet, byla to přece dceruška politika, ale nikdy jí to neřekli do očí, nebyla blbá, vycítila to – že se jí bojí, že ji nevyhodí, kvůli otci.
Projíždějí zastavěnými plochami města, všechno je rozpočítané, na decimetry, centimetry, kolem každé květiny se vinou hranice parcel, hlína je rozbrázděná, není naše, ať už patří komukoliv, tak není naše.
Míjí cukrárnu s názvem Čokoládové nemluvně, její oblíbenou. V oknech plandají obličeje, v jednom místě je zástup vyčkávajících lidí, většinou mužů nebo mladíků – stojí ve frontě, tlačí se, bojí se odpojit od skupiny, kolem se seskupují policisté, zajišťují prostor, seřazení v kordonu. Jeden z mladíků drze dokráčí k policistům, cosi řve, v té chvíli odbočují, jednosměrná ulice, napravo kalná stoka, svahy jsou poseté odpadky, voda omývá převržené staré auto.
***
Vůz před nimi zrychlí a Marie vidí řádky zubů v zrcátku, gorilí úsměv muže na předním sedadle, je v ní malá dušička; pokoušejí se bokem nalepit k podlouhlé černé dodávce. Následuje krátká honička. Gorila v předním autě stahuje okénko, rukou se napřimuje k bočnímu sklu dodávky a s hlasitým plesknutím do ní několikrát vrazí, ale skla jsou kouřová, černá, neprodyšná. Dodávka zareaguje po svém, celý prostor bočních dveří se otevře a ze sedaček se na ně šklebí dva muži se samopaly. Obě auta zastavují, Marie taky, muži přistoupí k peugeotu, gestikulují, sundávají ruce ze samopalů a ohleduplně otevírají dveře.
Pojedete teď dodávkou, z bezpečnostních důvodů, my odřídíme vaše auto za vámi.
Muž, který sedí vepředu v dodávce, si k nim mezi čalouněnými sedadly přelézá, sedá si před Marii, skloní ruku a pokouší se pohladit Anežku. Mladík se samopalem zavře dveře a z jeho výrazu je vidět, že venku to nemá rád, že nemá rád náraz čerstvého vzduchu, že dává přednost vzduchu pečlivě klimatizovanému. Muž zepředu je postarší, v černé kombinéze, s černými brýlemi a páskou kolem pasu, v níž má v jakémsi složitém ústrojí zasunutou zbraň. Od jistého okamžiku sleduje jenom ji, může na ní oči nechat, ruku zdřevěnělou nad Anežčiným drdolem, do druhé mu jakýsi lokaj z přední části dodávky podává whisky s cinkajícím ledem, už zase jedou velmi rychle a Anežka cinkáním ožívá a natahuje ruku ke skleničce, muž se mrazivě zasměje a uvádí led do stále divočejšího tance; třepe skleničkou a směje se, podivně nabuzený, vzrušený nějakým úlekem, těžko říct. V dodávce zavládne ruch, vepředu se hádají, asi o smysl cesty, ale muž, který se představí jako vyšetřovatel, na to nereaguje a poněkud se zamračí, když mu několik kapek whisky vyšplíchne na ruku. Marie cítí, že jedou velice rychle. Umělé osvětlení. Ven není tady vzadu vidět.
„Váš otec byl významný muž,“ žvýkne vyšetřovatel.
Marie nechápavě svraští obličej.
„To nevím. Jen vím, že ve firmě, kde jsem pracovala, tam asi ano.“
„Ale byl i zastupitel v městský radě a pak i radní, trochu jsme se znali.“ Zaváhá. „Moc jsem si ho vážil.“
„To mě těší,“ odpoví, nehne ani brvou. Cítí, jak ji rychlá jízda odstředivou silou mačká k opěrce sedadla.
„Odvezeme vás do bezpečí…“ naznačí vyšetřovatel. „Nic vám tam nehrozí.“
„Musíte najít mýho tatínka,“ ozve se Anežka. Motory zesílí, na chvíli není nic slyšet, vyšetřovatel přemýšlí, jako by stále nebyl vbouraný do děje, myslí mu těká příliš mnoho pohybu.
„Ano,“ potvrdí Marie, „musíte najít jejího tatínka.“
„Samozřejmě, na to jsem nezapomněl. Najdeme ho,“ ožije najednou.
„Předevčírem odešel z baráku a už se nevrátil. Máme o něj starost.“
„Jak se jmenuje?“
Anežka mu to řekne.
Muž se usměje.
„Ale ještě jste mi neodpověděl, čím jsme si tuhle pozornost zasloužily.“
„Máte pravdu,“ přisvědčí vyšetřovatel. „Na vašeho otce jsem se neptal jen tak. Naším úkolem je zajistit bezpečí významným osobám a jejich blízkým.“
„Ale táta je mrtvý.“
„A jejich blízkým,“ zopakuje vyšetřovatel, „měla byste líp poslouchat, co říkám, slečno Antropiusová.“
Motory řvou, je zřejmé, že vyšetřovatele to velmi trápí, nedokáže jim zabezpečit ani tohle, ani klid na neformální rozhovor. Je strašně naštvaný na konstruktéry automobilu, hned jak vystoupí, zjistí, co to je za značku, ne, rozstřílí to auto na cucky.
„Odvezeme vás několik kilometrů odtud. Pro jistotu vás taky doprovodím. Předevčírem zaútočili na policejní vůz.“
Vyšetřovatel působí dojmem člověka, který je velmi přepracovaný. Náhle mu zazvoní telefon. Přijímá hovor. Druhou rukou diriguje muže v uniformě stojícího u dveří dodávky, ukazuje mu, ať popojde o tři kroky, tak, tam jsi platnější. Hází nesmyslné skřeky do telefonu, následně ho zaklapává, v tu chvíli se vepředu rozezní další, vyšetřovatel se to pokouší odfiltrovat, pohrouží se do několikavteřinové meditace, ústy se ozývá óm, ale nefunguje to, virvál kolem mu to neumožní, je příliš roztěkaný. Otočí se, hledí na bzučící mobil, přemýšlí, jako by byl na okamžik mimo sebe, někdy ho hranice situací načapají v podivné nepřipravenosti a on zůstává zaseklý. Nakonec celou situaci vyřeší tím, že vzhlédne na řidiče, ten po něm vrhne ustrašený pohled, pusa se mu zkroutí jako malému dítěti, když nabírá na pláč, ale musí řídit, koukat před sebe, raději dupe na plyn, ví to, že rychlá jízda jisté typy, a vyšetřovatel mezi ně patří, uklidňuje, venku všechno šmouhatí a ztrácí hrany, těstovinová pasta domů přichází o tíhu a stává se formovatelnou hmotou. Mobil zmlkne a vyšetřovatel ukáže před sebe, támhle zastav.
„Proč?“ hekne řidič.
„Protože.“
27.6.2016
