Moře, hory, sníh, lidé a slova. O tom je příběh, který jsem právě přečetla. Moře studené, neklidné, nevyzpytatelné a mocné. Hory temné, strmé a rostoucí až do nebe. Všudypřítomný sníh, který smíchaný s deštěm a mrazivým větrem trápí a ubližuje. Lidé svérázní, drsní, ale přitom citliví a mezi nimi Bárdur a chlapec, dva nerozluční přátelé, kteří jsou závislí na slovech. Slovech, která jim přinášejí sny, vědění, naději, ale která umí i zabíjet. A pak je tu život a smrt, rybáři, kteří většinou neumí plavat, utopenci a jejich duše, „početná skupina mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci a proto je moře slané.“
Je to úžasná kniha, je vyprávěna v první osobě množného čísla a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, kdo ji vypráví a hlavní hrdina vlastně v knize nemá žádné jméno, je to jen „chlapec“, nešťastný, opuštěný chlapec, plný snů a nadějí.