Viděla jsem nejdřív (už před pár lety) film, jehož atmosféra mě oslovila. Knihu jsem dočetla teprve nedávno a byla jsem nadšená - oživila jsem si atmosféru z filmu, ale je v ní i něco navíc. Je to legrační i dojemné, vlastně ze života, ale všechno v příběhu je tak nějak lépe dávkované než v životě. Pro mě tedy kniha se vším, co má obsahovat. A navíc Ještěd, se stavbou od Karla Hubáčka, také vnímám jako dost magické místo. Z dálky, zblízka i uvnitř.

Nočník Evropy a kouzlo Ještedu nemá chybu. Vřele doporučuji přečíst, jako všechny knihy od Jaroslava Rudiše.

Já jsem spokojen. Ta kniha má napětí i poetiku. Neobvyklé prostředí i hrdiny. A hlavně myslím, že autor nám ještě neřekl své poslední slovo....

Ať už je Rudiš spisovatel jakýkoli, jedno mu upřít nelze: Alespoň částečně zaplňuje tu díru, která tu zůstává po velmi dobrých, ale zkrátka už upadajících literátech (Viewegh, Šabach) a nabízí populární, čtivé i přemýšlivé knihy. Pokud někdo postrádá literární kvality, ať mi řekne jaké tyto kvality jsou, pokud to není čtivost, spád, nucení se zamyslet a silný citový prožitek. Je samozřejmě pravda, že máme spoustu mladých a kvalitních spisovatelů, ty však oscilují někde mezi bezbřehou avantgardou a populistickými románky, případně agresivní sci-fi a fantasy. A že autor používá stále stejných prostředků? Večného střetu čechů a němců v pohraničních oblastech, postavy, které jsou mentálně svázané a fixované? Vždyť je to jen nadsazený odraz dnešního světa a sžíravá kritika života nás samých.

Přijetí knihy v této diskuzi je značně rozporuplné, ale já bych se přiklonil spíš ke kladnému hodnocení. Hrdina, i když naprosto nepoužitelný pro běžný život, je něčím zajímavý - minimálně svými podivnými koníčky a úchylkami. I ostatní trochu ujeté postavy (především Jégr) dokáží čtenáře pobavit. Fleischman hledá cestu ze svého soukromého bludiště, chce překročit svůj vlastní stín a já mu držel celou dobu palce :o)

Se zájmem jsem si přečetl slovní souboj mezi několika čtenáři Grandhotelu a rozhodl jsem se, že se do něj rovněž vklíním. Jaroslav Rudiš mne zaujal svou první knihou, a tak jsem sáhl i po té druhé. Viděl jsem ovšem nejdříve Grandhotel jako film. Takže mohu konstatovat, že kniha je lepší, mohu rovněž konstatovat, že námitky vznesené v dvouhvězdičkových komentářích jsou podle mne nesprávné a už tón těch komentářů ukazuje, že jejich autoři neměli moc velkou snahu knížku ohodnotit objektivně. Grandhotel si rozhodně nezaslouží takový odsudek, já osobně bych to viděl někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Takže abych pomohl zastáncům Grandhotelu, dám čtyři hvězdy.

Vyvážím ve prospěch kritiků: Rudišova knížka je slabá a kdo to nevidí, neumí dobře číst. Schematičnost, nevěrohodnost, papírové a tezovité postavy, k zešílení přihlouplé opakování banalit, a navíc podivná podobnost titulní postavy s jinou Rudišovou literární 'hvězdou', Aloisem Nebelem. Jakoby Rudišovi došly už všechny síly, dokonce i ty, z nichž se vymýšlí základ - postava, příběh. Pokládám ho za autora řekněme zručného, což dokázal v NpB, ale s minimem fabulační fantazie a se sklony kolovrátkově točit motivy a postupy, které si už jednou vyzkoušel. Grandhotel je toho důkazem, a to přiblblé haló, které se kolem něj dělá, zase dokazuje (bohužel špatně nasměrovanou) marketinkovou zručnost Joachima Dvořáka a neochotu k myšlení těch, kteří zbaští každý nový literární 'hit'. (Rýpanec těm, kteří v Rudišovi přečetli myšlenkovou hloubku: kdo hledá, najde; hloubku prý má i Coelho. Tak važte slova.)

Po výborné knížce Nebe pod Berlínem mě v Grandhotelu nepříjemně zaskočil chudý slovník, nulová popisnost a opakující se holé fráze a minimální počet minipříběhů, které jsem si zamiloval z jeho debutu. Tohle je fakt slabé a je zbytečné hrát si na falešný intelektualismus a vychvalovat něco jen proto, že to smrdí undergroundem. Nepřetvařujme se...

Nemohu jinak, než zareagovat na komentář pana H. Možná jsem text také zcela nepochopil, či mu nerozumím, ale nabyl jsem možná mylného přesvědčení, že právě ona strohost vět i jazykového vyjádření je autorovým záměrem a jeho největší devizou. Pokud bychom považovali používaný slovník autora za jeho úplnou slovní zásobu, nejspíše by ještě seděl ve školní lavici. To co pan H. označuje za 'rozčilující opakované vyjádření', nejspíše má na mysli ono Fleischmanovo 'kdyby vás to zajímalo', je běžný stylistický prostředek, používaný s úspěchem v mnoha jiných dílech. Zkrácené dějiny, zašifrované do jmen ulic, pak působí jako originální uchopení problematiky. Souhlasím s tím, že srovnávat autory je nešťastné, ale pokud panu H. vadí strohá Rudišova syntaktická stavba, tak srovnání s Hrabalem je nešťastné dvojnásob. Noviny nečtu a reklamní létáčky již vůbec ne, Grandhotel v kině mi nechává chladným, o Rudišovi vím jen to, že studoval v Liberci a má rád vlaky, jeho knihy komiksů jsem nečetl, ale přesto pocit z této knihy je silný. Kniha není dějová, je lyrická (i přes onu úspornost zřetelnou i v popisnosti). Není ale právě tohle síla uměleckého vyjádření? Ač nejsem Rudišův advokát (ani agent Labyrintu), přiznám se, že i já mám k Liberci silné citové pouto, takže jsem možná přespříliš zaujatý.........nebo mi prostě Rudiš sedí víc než Hrabal:-))

Mám pocit, že pan H., četl pravděpodobně jinou knihu, dokonce bych řekla, že možná neumí číst a nedovede přát. Základním předpokladem požitku z četby je to, že jako čtenářka nesoutěžím s autorem. Mám-li důvěru, nechám se klidně vést příběhem. Grandhotel nejsou Borgesovy eseje, ale velmi dobře napsaná kniha, která se týká pocitů. A ty jsou právě těžko souměřitelné. Někomu dělá radost, když vyhraje jeho oblíbený klub nebo se konkurenci nedaří (proto tolik slov o marketingu, pane H.?). Jinému stačí mraky a naděje. :-)

Rudišova druhá knížka je jednoduše slabá. Popově napsaný text překvapuje velmi omezeným slovníkem, rozčilujícím opakováním vyjádření či naprosto nezvládnutými postavami, které se staly pouhými karikaturami. Důsledné dodržování krátkosti vět budí až skoro dojem autorského kalkulu, nebo snad strachu, že by se 'chudák čtenář' v jediném souvětí ztratil. Také klíčové téma Rudišova literárního úspěchu - všelijak pokroucené vztahy Němců a Čechů - se omezuje na prostý a nudný výčet měnících se názvů ulic, když jimi kráčely dějiny. To podle mého bude sotva stačit. Dokonce ani pozoruhodnou charakteristiku hlavní postavy-pozorovatele mraků Rudiš nedokázal přesvědčivě zpracovat a možností, které nabízela, naprosto nevyužil. Nerozumím tomu, přiznám se na rovinu. Nerozumím zářivému úspěchu Jaroslava Rudiše, jeho kultovnímu statusu, který si vybudoval jedinou (a velmi průměrnou) knížkou, nepočítám-li tři sešity komiksů. Přijde mi, že víc než autorovy kvality zde hraje roli obratný literární marketing, který vás o úspěchu knihy přesvědčí, ačkoliv jste ji ani neviděli. Nevím, třeba Rudišovi křivdím a jen mi jeho texty nesednou. Ale i kdyby to čtení bylo opravdu sexy, jak tvrdí reklamní leták nakladatelství, přestaňte prosím srovnávat Rudiše s Hrabalem. Ten si to fakt nezaslouží.

Nová kniha Jaroslava Rudiše je jednoduše výborná. Čtivě napsaný a o komické scénky a dialogy neochuzený příběh však čerpá zejména ze své velké myšlenkové hloubky. Na poměrně malém prostoru dosáhl Rudiš pozoruhodného výkonu, přiblížil recipientovi nejen současnost jednoho města a jednoho nepříliš podařeného lidského života, ale dosáhl zejména specifického uměleckého pohledu na dějiny dvacátého věku v tak konfliktním prostředí, jakým dozajista je Liberec, dříve etnicky zcela německá oblast. Rudišův vypravěč Fleischman však není nikterak vševědoucí, právě naopak. Sám sleduje ze současnosti i z historie pouze střípky viditelné z jeho zorného úhlu, který je tu ovlivněn sudeťákem Franzem, tu Fleishmanovým postkomunistickým 'opatrovníkem' Jégrem. Náznaky historických událostí a nepříliš přesné údaje pak svojí osobitou formou vypravěč konfrontuje s výčty českých i německých názvů ulic, které jakoby dokumentují dějinné zvraty minulého století ve městě 'sevřeném horami'. Cítí však i silnou atmosféru tohoto města, která mnoha ostatním uniká. Nakonec i jakési nejasné východisko z existenciální krize vypravěče pouze potvrzuje hlavní myšlenku knihy. Podle ní ještě existují místa se silnou atmosférou, místa, kam člověk patří a nemůže je opustit, místa, kde minulost a současnost stojí vedle sebe, místa, kde zítra může historie znovu ožít. Vydání Rudišova nového románu je skvělou zprávou pro všechny, kteří vědí,že Liberec není jen město s aquaparkem, ale i město s vlastní, mnohdy velice oblačnou pamětí. Opustit osobité kouzlo tohoto místa, které je často skryto v mracích, pak již není osobním problémem jen samotného Fleischmana, ale obecnějším problémem rozchodu jedince se svými kořeny a s místem, ke kterému chová silný citový vztah.