Knihy a nekonečno
Tomáš Weiss
Karel Kerlický, nakladatelství KANT, zjistil, že dělá některé knihy s obsahem nekonečna. Poprosili jsme ho, aby si tenhle nález nenechal pro sebe.
Ohlédl jsem se do loňského roku a uvědomil jsem si, že mne potkali tři knihy, v nichž bylo obsaženo nekonečno. Každá svým způsobem. Monografie Jaromíre Funkeho, Tanec na dvojitém ledě Jana Ságla a Kočka v Zemi čísel.
Autor první jmenované, Antonín Dufek, se osobností Jaromíra Funkeho zabývá od roku 1978. Vyšla mu na to téma řada článků a po čase se začalo proslýchat, že chystá velkou monografii. A jak už to v našich krají bývá, žádný autor si od té doby netroufl na toto území zásadním způsobem vstupovat. To je přeci Antonínovo téma. A čas běžel. A běžel. Já jsem začal vydávat fotograficié publikace v roce 1995. Po čase, když se v této oblasti KANT etabloval, začali mne lidé z okruhu fotografie nabádat, ať nějak přesvědčím Dufka aby monografii dokončil a abychom ji vydali. Funke byl poslední velikán české fotografie který neměl reprezentativní monografii. Dokonce mi Vladimír Birgus říkal, že ji měli před lety v plánu v nakladatelství Taschen, ale nepodařilo se jim získat Dufkův text a nikdo jiný nechtěl narušit Dufkovu dlouholetou práci. Před několika lety jsem začal s tlakem na Dufka nejprve přímo, potom přes Moravskou galeii. Podařilo se zařadit výstavu s knihou do plánu na rok 2012, ale už se nepodařilo zrealizovat a já musel vrátit grant na MK. Celkem jsem Dufka chápal, je to problém najednou dokončit něco, s čím člověk žije celý život a má to jako svoje hlavní téma. Ale začínalo mi to připomínat známý Zenonův výrok o šípu, který nikdy nedoletí k cíli.
Vladimír Birgus mne upozornil, že na ITF v Opavě napsal Funkeho synovec dvě objevné práce o strýčkovi a možná by stálo za to o něm uvažovat. To myslím zafungovalo a tehdejší ředitel MG zaúkoloval Dufka takovým způsobem, že jsme se nakonec textu dočkali. Kniha je na světě a teď jenom dolaďujeme anglickou verzi.
Kniha Tanec na dvojitém ledě měla v sobě nekonečno zakódované už v době, kdy jsme ještě netušili, že ji budeme schopni vydat. S Honzou Ságlem se přátelím od začátku devadesátých let, kromě práce spolu intenzivně jezdíme na kole. Čas od času padla řeč na jeho minulost v undergroundu, když s Martinem Jirousem přišli do Prahy z Humpolce, potkali se s kapelami Primitives Group a Plastic People a postupně toto prostředí začali ovlivňovat a Honza vedle toho stabilně události kolem sebe fotografoval. Od začátku mi ale vždy s povzdechem dodával, že kniha z toho nikdy nebude, protože negativy – a muselo jich být kolem 2000 – jsou navždy zabetonovány pod podlahou našeho společného přítele Pavla Vašíčka. Ten je měl údajně pod podlahu uschovat když i u něj začaly hrozit domovní prohlídky v sedmdesátých letech. Později na ně zapoměl a při úpravách bytu podlahu zalil betonem. Nebyl si s tím tak úplně jist, tak jsme ho pro jistotu přemluvili, aby strhl předsíňovou přepážku, kdy mohly také být. Když se z bytu stěhoval, tak jsem s ním seděl v bufetu přes ulici a jeho zedníci dělali různé sondy, ale nic se neobjevilo až na asi pět Honzových fotografií.
V roce 2012 mi jednou Honza volal, jestli bychom nechtěli nějaké knihy, které by jinak vyhodil. Prý už ho nebaví pořád přenášet ty těžké krabice, které mu všude překáží. Samozřejmě jsme s Janou nadšeně souhlasili a hned za ním odjeli. Zastihli jsme ho ale v podivném rozpoložení a přivítal mne s výrazem plným údivu, nadšení ale i smutku. Řekl – myslím že budeme mít co dělat. Pod těmi knihami totiž objevil složky se všemi „ztracenými“ negativy. Tím začal náš intenzivní rok s undergroundem. Honza všechny negativy naskenoval a řekl mi ať s ním zacházím jako s mrtvým fotografem - s tím prý mám dostatek zkušeností – a negativy mi předal. Samozřejmě že jsem ho hned z toho hrobu vytáhl a několikrát denně mu telefonoval. Dokonce si začali mezi sebou telefonovat naše telefony bez našeho impulzu. Vznikla kniha fotografického vyprávění Honzova příběhu, občas komentovaného jeho slovy.
A třetí kniha má nekonečno přímo jako téma. Je to Kočka v Zemi číslel. To mi jednou zatelefonoval pan profesor Nešetřil. To je náš významný matematik, profesor na Matematicko-fyzikální fakultě a hlavně skvělý člověk. Pověděl mi, jak jeho manželka na nějakém setkání matematiků dostala pro jejich vnoučka knihu Ivara Eklenda, která ji tak nadchla, že ji hned přeložila. Kniha vypráví příběh čísel které bydlí v hotelu o nekonečném počtu pokojů a kočce, která je z toho jelen. Jestli bych ji prý nechtěl vydat. Přečetl jsem si překlad a byl jsem také nadšen a to jsem ještě neviděl původní vydání, které vyšlo v USA s ilustracemi. Ty jsou moc půvabné. Ihned jsem se rozhodl, koupil licenci, knihu dost předělal a vydal. To vše proběhlo v rekordním čase. Jak jsem se knihou dost intenzivně zabýval, tak u mne došlo k podivnému jevu. Od dětství mi občas do hlavy vlezlo nekonečno a myslel jsem že se mi zauzluje mozek. Asi to byla fobie. Prý je to dost rozšířené. Nicméně když kniha vyšla, tak jsem několikrát v hlavě nekonečno zaznamenal, ale už mi to nic nedělalo. Klidně jsem se prošel v onom hotelu s nekonečným počtem pokojů, a bylo mi tam docela dobře. Fóbie možná zmizela.
Tak se dá říct, že se každou z těch knih podařilo nějakým způsobem s nekonečnem vypořádat.
