Ionesco odkrývá zrůdnost
Josef Rauvolf
Knižní rozhovor s dramatikem a prozaikem Eugenem Ionesco Mezi životem a snem přibližuje leckdy nečekané názory autora, považovaného za průkopníka absurdního divadla.
Eugène Ionesco (1909-1994) se narodil v Rumunsku, nicméně dětství prožil více méně ve Francii, odkud se do rodné země vrátil až v roce 1925, aby ji v roce 1942 opustil navždy, a usadil se ve Francii. Důvody byly prosté: "Nepůjdu do války. Byl by to nesmysl zemřít za nacismus. Mám bojovat za Stalina a ruský imperialismus? To by bylo stejně pitomé."
Když měla v roce 1950 premiéru jeho hra Plešatá zpěvačka, zprvu propadla, pak se ale ujala a stala se první z řady absurdních dramat, která vedle Ionesca napsal třeba Samuel Beckett (Čekání na Godota, 1953) a u nás Václav Havel. Jak o Plešaté zpěvačce říká Ionesco v rozhovoru s Claudem Bonnefoyem, původně vydaným v roce 1966, ovšem o třicet let později aktualizovaným, "Bylo to vyjádření neobvyklého, speciálně viděné existence. Mezi lidmi existuje určitý stupeň komunikace. Mluví spolu. Rozumějí si. To je ohromující. Jak to přijde, že si rozumíme? Právě tomu, že si rozumíme, už nerozumím," a ještě dodává: "Psal jsem divadlo, abych ten pocit úžasu a ohromení vyjádřil. Proč jsme a co jsme? Co to znamená?"
A pokračuje: "Postavy jsou zcela zbaveny svého obsahu, slova rovněž [...] Máte před sebou věci, jež vypadají jako zdání, výrazy nicoty, tváře, za kterými nic není. To jsem chtěl v té hře vyjádřit." Zároveň vyvrací některé hlasy, kterým skutečný smysl hry unikal: "Přirozeně tomu dávali sociologický výklad, zatímco to, co jsem chtěl vyjádřit, se rámcům logiky a sociologie vymykalo."
Ke své slavné hře se ještě vrací: "Proč jsem sepsal svou první hru? Snad proto, abych dokázal, že nic nemá velkou hodnotu, že nic neobstojí, ani literatura, ani divadlo, ani život, ani hodnoty." Jak ovšem překvapivě přiznává, "Divadlo jsem dokonce nikdy rád neměl."
Na logickou otázku, proč tedy vlastně – kromě toho, aby, jak říká na jiném místě, uživil rodinu – píše, odpovídá takto: "Řekněme spíše, že píšu z úzkosti: ze stesku, který už neví, co je jeho předmětem, anebo ano, upne se na nějaký předmět a uvědomí si, že jeho příčina je jinde. Ale kde?" A ještě dodává: "Myslím, že literatura je neuróza. Není-li neuróza, není literatura."
Ionesco v knize také mluví o svých vzorech: "Byl to Kafka, napřed Proměna, pak celý Kafka. Byli to malíři jako Chirico. Byl to Borges. To je stejný druh úzkosti,"
A na konkrétní dotaz uvádí Borgesovu povídku Babylónská knihovna. "Je v ní úzkost z kultury. A je tam ještě jedna věc navíc, nekonečno, labyrint, který je obrazem nekonečna, týž labyrint, který nacházíme i u Chirica, Kafky. Labyrint, to je peklo, čas, prostor, nekonečno, zatímco ráj je naopak svět sférický, plný, kde ‘všechno je’, ani konečno, ani nekonečno, kde se otázka konečno-nekonečno neklade," upřesňuje.
Ionesco ovšem nežije ve slonovinové věži, uvědomuje si jistou ležérnost západního vnímání světa, tak odlišného od situace ve východní Evropě, o níž má mimochodem, na rozdíl od řady francouzských kavárenských intelektuálů naprosto jasno: "Svoboda je denně konzumována s kávou a croissantem nebo sklenkou vína ve všech bistrech v Paříži a Saint-Germain-des-Prés, tak tu zevšedněla, že už ji nikdo nevnímá." A takto se například vyjadřuje o marxismu: "V marxismu kromě zjištění doložitelných na určité společenské situaci devatenáctého století, dnes už zcela překonaných, je také stesk po ztraceném ráji. Tento stesk předal revolucionářům, kteří přesně nevědí, oč jde, a přesto ono ztracené světlo hledají."A mluví také o našich stinných stránkách, ostatně ty byly právě námětem řady jeho her: "Zrůda se z nás může vynořit. Můžeme nabýt podobu zrůdy. To znamená, to zrůdné v nás může nabýt vrchu; davy, národy se ostatně odlidšťovaly pravidelně: války, rebelie, pogromy, kolektivní vášně a zločiny, tyranie a útlak. Naše zrůdnost má bezpočet podob, kolektivních či nikoli, nápadných či méně nápadných, zjevných či méně zjevných." A jakoby na potvrzení dodává: "Probuzení zrůdy je i v Kafkovi."
Rozjímá též o kritice a tvrdí, že "každé dílo je věc unikátní, je to svět, kosmos o sobě. Dílo má hodnotu podle toho, nakolik je jedinečné. A protože je jedinečné, dá se těžko pochopit. U nových děl musíme pokaždé prostřednictvím jedinečného objevit svět jako takový,"mluví i o velkém klasikovi: "Shakespeare je prapředek absurdního divadla. Už před dávnými časy řekl vše. Beckett se ho pokouší zopakovat. Já ani to ne: jelikož tak dobře řekl to, co řekl, co k tomu můžeme dodat?"
V souvislosti se Shakespearem a vývojem vnímání konkrétního díla přichází se zajímavou a pravdivou myšlenkou: "Dílo se stává geniální po několika desítkách let, kdy už není napsané autorem, kdy je přepsané následujícími generacemi. To ony píší hry, romány, básně. Snad."
A říká-li, s jistou pochybou, "možná se mi dokonce prostřednictvím divadla podařilo probudit u lidí to, co mají v sobě skrytého, osamělého. V to alespoň doufám," můžeme jej ujistit – ano, podařilo.
Josef Rauvolf
8.1.2024
