Novákův Děda opět konečně k dispozici
nakl. Argo
Jedna ze silných knih, popisujících náturu zemědělského hospodáře a jeho tvrdý život, u kterého tvrdne i povaha. A do toho válka a komunisty ukradený statek. Kniha je vystavěna s novákovským švihem: sled krátkých, vypointovaných kapitol postupně skládá působivý obraz „dědy betonového srdce“ a dalších členů autorovy rodiny i jejich sousedů a známých, a přitom ukazuje střet „velkých“ a „malých“ dějin. Za knihu obdržel Jan Novák v roce 2007 jako první laureát Cenu Josefa Škvoreckého.
Ukázka:
Betonové srdce
Můj příběh začíná na konci padesátých let, dlouho předtím, než jsem začal vnímat masky, kterými se město M. hemžilo. Bylo mi teprve nějakých šest nebo sedm let a už si nedokážu vybavit, jak jsem tenkrát v zrcadle vypadal, ale lehce mi naskočí, jak jsem vypadal na fotografiích. Nevím proč, ale moje paměť si udržuje zprostředkované obrazy lépe než ty opravdové, jenže co jsou to vlastně vzpomínky? Neurologické bubliny v šedém karfiolu, výpadovky z přítomnosti, zašmodrchané řetězce chemických reakcí katalyzovaných vším, co se stalo potom, podivný software snů doopravdy? Vím jen, že na fotkách z té doby je útlý chlapec s jasnýma bystrýma očima, vlasy barvy písku a odřenými koleny. Nic v jeho bezelstné a přátelské tváři nenaznačuje, čeho všeho byl schopen, a já teď nechápu, jak je to možné.
Je snad ten drobný obličej už také maskou? Nevím. Vím jen, že nic nevím a že se tenhle příběh stal a že je o lidech, kteří opravdu žili, a že mé vyprávění se drží reality a do fikce sklouzne, jenom když ho realita nedotáhla anebo zašmodrchala tak, že mi připadá lepší ho udělat nad pravdu jasnější. Kolik jsem toho asi tenkrát vnímal? Po ulicích města M. pochodovaly roty vojáků a zpívaly o jásajících dívčích srdcích, ten hluboký chorál burácel nad naším dvorkem a já si všiml zamyšleného a vzdáleného úsměvu na mámině tváři, který jsem u ní potom už skoro nikdy nespatřil. Pozorně jsem si prohlížel opilce, jak leží na chodníku zapletení do svých jízdních kol jako divné šifry jiných sfér a stavů, a kradí jsem sledoval stařičkého lékárníka a jeho růžovou paní, jak se za ruce vedou ke kluzišti s bruslemi přes ramena. Zaznamenal jsem i klid toho starého města. Byl v tom, jak se hráči kulečníku opírali o tága a pokuřovali a jak se dělníci na stavbě opírali o lopaty a pokuřovali. Vnímal jsem, jak dědci stáli na vratkých sedátkách svých jízdních kol a drželi se ohrady stadionu a dívali se zadarmo na fotbal, a jiné drobné podvody. Z okna našeho činžáku jsem civěl na olivově šedé tanky plazící se s ohlušujícím duněním na cvičák za borovým lesem a za nimi táhl pár koní s mohutnými kotníky vagon zrní a jeden valach zvedl ocas a za pochodu trousil kobylince, na které se okamžitě slétli chocholoušové. Tohle bylo ve svém hnusu hluboce fascinující, jak je to vůbec mohlo napadnout, copak neviděli tu fůru zlatého obilí na korbě vozu?
Kdepak, chocholouši raději natřásali špičatými helmičkami hnědých pírek a uzobávali něco z koňských koblih a trhavými ustrašenými pohyby ta sousta polykali, jako by je někdo mohl předběhnout a ta lejna jim zbaštit. O nedělích jsme jezdili na návštěvu za dědou a za babičkou po silnicích lemovaných švestkami, hruškami a třešněmi. Pole se táhla na nízký obzor, v dálce se blýskal asfalt, v autobusu se nedalo dýchat, řidič si odpaloval jednu cigaretu od druhé, všechny zátylky se leskly potem. Nemytý autobus vjel do vesnice a zastavil v naftovém oblaku na téčku křižovatky padesát kroků od místa, kde se máma narodila v dubové posteli na obíleném statku.
Vesnice byla tak malá, že neměla ani kostel, jenom kapličku za kovárnou. Dále tam byla pouze jednotřídka s pěti ročníky, konzum s hospodou pod společnou střechou a kancelář družstva v hlavní budově velkého statku, kde měli telefon a kde proti sobě na sloupcích brány se skloněnými hlavami stáli dva býčci z bílého mramoru, ale hlavně byl ve vesnici náš děda betonové srdce, kterému jsem byl naprosto ukradený. Kdykoliv jsme přijeli na statek, babička všeho nechala a točila se kolem mě. Měla pro mě pod utěrkou bublaninu anebo mi šla ukázat právě vylíhlá kuřata, jenže děda zase jenom něco zabručel a ani nevytáhl nos z novin. Tentokrát jsem ale věděl, jak na něj. Právě jsem se totiž naučil číst číslice, z čehož byl u nás každý na mrtvici, a tak jsem si stoupl naproti dědovým novinám a hledal jsem na titulní straně nějaká čísla. Až úplně nahoře jsem našel čtyřčíslí, které se z nějakých záhadných důvodů objevovalo všude, a zanotoval jsem je jako malý popěvek „jeden tisíc devět set padesát devět“. Děda nic. Byl sice starý, ale hluchý nebyl, tak jsem ho zatahal za rukáv. „Dědo! Jeden tisíc devět set padesát devět.“ Táta mojí mámy na mě vrhl svůj obvyklý pohled, shlédl ke mně svým obráceným dalekohledem a zase se pohroužil do Svobodného slova. Neobtěžoval se ani usmát, ani zamračit, ani mi nedal příležitost ukázat prstem na horní okraj stránky, kde bylo to číslo vytištěno. No tak dobře, dědo, pomyslel jsem si, tuhle hru umím hrát taky, a vyběhl jsem z chalupy, protože tady na vesnici se dala dělat spousta zajímavějších věcí než se vnucovat dědovi. Člověk mohl například vylézt na neopracované kulatiny velké ohrady za stodolou, kde se pásli jalovice a býčci, a chcát jim přímo do očí, přičemž ten blbý dobytek tam jen stál a nechával si to líbit. Ano, tady na statku bylo tolik zábavy, že jsem už nikdy nemusel s dědou prohodit jedno jediné slovo, že jsem mohl klidně počkat, až začne litovat, že mě tak přehlížel, a prosit mě, abych na něj promluvil, jenže já se mu pak podívám přímo do očí a budu jak ryba.
Pak se setmělo a máma mě zavolala domů a večeřeli jsme u širokého stolu ve velké místnosti, kde u jedné stěny stála obrovská kamna a protější stěna měla tři okna. Byla to jak kuchyně, tak jídelna, obývák i ložnice, a já si dědy vůbec nevšímal, ale jemu to zatím ještě nevadilo. Hliníkovou lžící seškrabával z talíře čočku, pomalu ji kousal a funěl při tom ústy. Byl to mohutný chlap širokých ramen, opálený, s pletí jako opracovaná kůže a pichlavýma černýma očima. Husté stříbrné vlasy nosil ostříhané nakrátko a skoro pořád se tvářil mrzutě. Koukej, dědo, naprosto si tě nevšímám, sleduješ to? A hele, dědo, já mám času moře, já toho času mám daleko víc než ty, jo, nedá se nic dělat, tak to prostě je. Dědovi bylo přes šedesát, měl bolavou nohu, revma a rozedmu plic, bral prášky na srdce a čekal, až se svět změní. Čas hrál do ruky mně, a tak bylo jasné, že dědovi nezbyde nic jiného než se udobřit první. Po večeři si děda dával koupel nohou. Sedl si na lavici u poličky s rádiem, ponořil bílé sukovité nohy do lavoru vody, ze které stoupala pára, a při tom šteloval ladicí knoflík na zlaté bedně velikosti bedny od piva. Hledal slabý a kolísavý signál Svobodné Evropy. Mě fascinovalo, jak dědovi visí ukazováček u nohy přes prostředníček a jak černý má nehet na levém palci, a dramatické hlasy z éteru jsem vnímal, ale vůbec jsem je neposlouchal, protože mlely samé nudné věci, a čekal jsem, až je utne rušička. Dlouho se nic nedělo. Náhle z rádia zaburácel mohutný rachot hydraulických sbíječek a děda rychle otočil knoflíkem a praštil se pěstí do stehna. „Sakra!“ „Dědo, nejseš tady sám!“ okřikla ho babička a bylo po zábavě. Děda si osušil nohy a zamířil do stáje, kde trávil večery hřebelcováním tažných koní, i když už mu ti hnědáci a vraníci dávno nepatřili, a já jsem zatím dumal, komu bych se svěřil, jak nespravedlivé je, že mě děda nemá rád, když jsem jeho jediný vnuk. Měl sice také pět vnuček, ale já byl jeho jediný budoucí voják, nikdo jiný ho v příští válce od Němců ani od Rusů neochrání, a co je v boji asi lepší, pletací jehlice, anebo stíhačky?
1.8.2022