Mám ráda knihy Petry Dvořákové. Mimo jiné proto, že dokáže výborně popsat takovou tu všední, nehezkou realitu.
V Pláňatech především tu normalizační a pak popřevratovou. Život jedné “obyčejné” rodiny, mezigenerační problémy, lidskou omezenost. Matka v roli věčné oběti, otec slaboch, děti, které se snaží vymanit z jednotvárnosti a omezenosti vlastní rodiny.
Pláňata mi trochu připadala jako kombinace Vran a Dědiny. Ale já si to čtení užila, i když nic nového mi kniha nenabídla. (AP)

Opět napěchovaná šedivým životem, otřesným vztahem matka/dcera, mezigeneračními konflikty, nesnesitelným manželem/otcem, scenérií tuctové vesnice a happyend v nedohlednu. Jak jinak.
Já si ale nestěžuju. Nečekala jsem nic jiného. Všem moc přeju, aby si u knížky řekli- “to je děs, doufám, že mě to nikdy nepotká! A ne- “vždyť to je kopie mého života.

“Lehnu si na stráň a koukám do divokých větví. Představuju si, jak mě někdo prořezává a teče mi všude krev a strašně to bolí. Zdá se mi to tak strašné, že si slibuju, že se nikdy prořezat nenechám. Že raději zůstanu plánětem.

Konec devadesátek a jedna rodina pod mikroskopem.
Skáčeš mezi pohledy matky/otce/dcery.

“Ono stavět se v životě na zadní ničemu nepomůže. A už vůbec ne lidem, jako jsme my.

“.jako by se bála, abych třeba neprozradila, že na sebe s taťkou pořád řvou. A že po mně hodila příborovej nůž, protože jsem jí odmlouvala.

“Nepotřebuju nic extra, žádné úchylnosti, jen tu krásnou hladkou kůži, prsa, boky, dokázal bych se na to dívat celé hodiny.

Dělalo se mi opět špatně z vesnické nátury - je horší všechny kostlivce tutlat nebo to, že každý nevěrohodný/malicherný/ klep žije vlastním životem napříč celou dědinou?

Bavilo mě to, přečetla jsem za den, ale plné hodnocení nedávám. Všechno už jsem to v obměnách četla a styčný moment tu nebyl.

Co napsat ?
Pro mě neměla kniha žádný přínos. Ale to neznamená, že neosloví někoho dalšího.

Každá kniha, má svého čtenáře.

To já si špatně vybrala.
Pro mě to byla depka....komunismus, otec alkoholik, matka jen řve ...dvě děti a pak příjde převrat.

Nový román Petry Dvořákové za přečtení určitě stojí. Zachycuje osudy jedné vesnické rodiny v dlouhém časovém úseku - mezi lety 1985 až 2020. A právě vztahy v této rodině se dvěma postupně dospívajícími dcerami, žijící s prarodiči ve stále opravované chalupě, sledujeme v příběhu. Rodiny, která žije ve svém neradostném stereotypu a pocitu křivdy. Po pádu starého režimu v roce 1989 nastane chvíle iluzí o lepším životě. Bohužel narušené vztahy v rodině napravit nejde. Obě dívky pochopí, že si musí svoje představy o své budoucnosti vybojovat samy, což vyvrcholí dramatickým závěrem.
Mě osobně potěšilo, že autorka tentokrát v příběhu značně snížila užívání vulgarismů, to mi u některých dřívějších jejich knížek vadilo (a nejen mě).