"Vždyť sběr jsem prostě já. Každá rostlina je důležitá a já ji musím mít. Nenechám jí ležet. Tohle je boj, který nemá konec. Kdo sbírá byliny nestíhá a psychicky chřadne."
S touto knihou nahlédneš do duše Anně. Nemocné osobě (fyzicky i psychicky), která má jediný smysl ve sběru bylin. Je to jako droga, jediná náplň jejich dnů.
A ty si jí užiješ plnými doušky, procházíš s ní den po dni celou sezónu. Od bylinky k bylince, od radosti na louce k vyčerpání ze střetu s realitou.
Ona totiž Anna má svůj vesmír, svůj vlastní život s jedinou naplní, kterou netoleruje její okolí a veškeré její vazby s lidmi se postupně zpřetrhávají.
No byla to depka a kdo čeká optimistické čtení narazí tu.
Já si to ale užila. Můžu syrovost, cestu do zlomené psychiky i tenkou hranici mezi realitou a skutečností.
.
I když se v bylinkách moc nevyznám a monotónnost a opakovanost v knihách nemusím, ráznost hrdinky a její posedlost mi to vynahradila.
Nelze nesrovnávat s Houbařkou od Hanišové a její hrdinkou též odtrženou od společnosti a řešící své démony.
Houbařka mě upřímně zasáhla víc, tak tady snižuju hodnocení na 4 hvězdy.

Příběh osamělé nemocné ženy, která se živí sběrem léčivých rostlin a postupně je na sběru stále více závislejší. Vyprávění hlavní hrdinky je záhadné a občas na povrch unikne důležitější informace o její rodině a lidech kolem ní a díky tomu si poskládáme obrázek, jaký život Anna dosud vedla. Wau! Od knihy jsem neměla žádná očekávání a totálně mě dostala. Nečekejte žádnou akci, žádné velké zvraty, ale očekávejte sondu do života a psychiky nemocné ženy. Jak myslí, jak se chová, proč dělá právě to, co dělá. Všechno je navíc zahaleno tajemstvím, které se nám jen malinko ukáže, ale jinak nechá naši představivost pracovat na plné obrátky. Rozhodně nedoporučuji číst knihu ve špatném rozpoložení, ve špatné náladě nebo v depresi, protože Vás příběh uvrhne ještě do větších chmurů. Za mě to byla naprosto úžasná knížka. Styl psaní autorky je nádherný, okamžitě se začtete a kniha Vás už nepustí. Moc se mi líbilo i vše kolem bylinek, protože je miluji a o nich je v knize vyprávěno opravdu nádherně. Příběh mě připomínal knihu Houbařka od Viktorie Hanišové, takže komu se líbila, doporučuji i knihu Do tmy.

Stejně jako v románu Do tmy se děj odehrává v prostředí maloměsta, které je typické tím, že neodpouští jinakost a co neví, to se dovtípí, to vše bez ohledu na následky. S hlavní hrdinkou nebylo snadné se ztotožnit, protože její záliba ve sběru bylinek hraničí až s posedlostí. Tušíme, v jejím životě se přihodilo cosi, co mělo za následek odcizení od manžela a vůbec od okolí. Tušíme, že s jejím tělem se děje něco, čemu ona sama odmítá přiznat pozornost, ačkoliv jde o nemoc vážnou, s níž si její bylinky poradit nedokáží. Měla-li bych si vybrat mezi tímto románem a románem až Do tmy, beru ale určitě ten druhý.

jako čekání na smrt. Víte, že přijde a můžete si život do smrti zpříjemnit a nebo protrpět. pro mě bylo čtení spíš ta druhá varianta. Osobitá zpověď o odlišnosti od většinové populace a svérázný přístup řešení problémů vnímám skrz mlhu nebo mléčné sklo. Ani vnitřní procesy hlavní hrdinky odehrávající se při rutinně prožívaných dnech, ani situace v nichž byla hrdinka nucena reagovat mě nezasáhly.

Něco jako kronika zmaru a rozkladu - fyzické schránky, psychiky a společenské integrity i vztahů, lemovaná vůní bylin, které ovšem neléčí vůbec nic tam, kde k uzdravení není vůle.
A zároveň jakási metafora života mnohých z nás: neřešené vztahové krize, sebedestruktivní zacházení s vlastním tělem a umanuté obsedantní lpění na čemkoliv, co pro druhé může být nesmyslné - to přeci tak trochu praktikuje kde kdo - byť ne třeba v Annině měřítku.
Kdy kde se to takhle zvrtlo, čím bylo špatné její manželství a čím jí tolik ubližoval tchán, kdy se rozložily rodinné vazby - to zůstalo vlastně tajemstvím - zřejmě záměrně - nejde o rozebírání příčin, ale obraz důsledků, ke kterým může každého z nás dohnat příčina jiná.
Příběh byl minimalizován a chápu sice proč, ale byl v tom pro mně zároveň trochu "kámen úrazu". Byť je knížka útlá, přišla mi totiž v druhé půlce už monotónní.

Vypovídá o tom, že ho napsala bohemistka a jazyková korektorka, jejíž jedinou předchozí knihou byla básnická sbírka. Její čeština je skutečně magická. Tak jako příběh sběračky léčivých bylin Anny, nemocné, podivné, až šílené ženy, která svůj život podřídila rytmu od úterý do úterý. Je to smutná, někdy až depresivní kniha, ale stojí za to ji číst.

Naprosto originálně a čtivě psaná kniha s ponurou atmosférou. Pečlivě volená slova, i přes nijak akční děj, z ní dělají opravdu výjimečné dílo. Anna Bolavá musí mít k bylinám hodně blízko a popisuje jejich sběr s takovým nadšením, že má člověk chuť si vzít herbář a zjistit, k čemu všemu vlastně slouží. Bravo, vřele doporučuji.

bylo to jako podívat se do zrcadla, sotva odtaje sníh už začínám kramařit a sázet semínka, pleju, zalévám, sekám, pleju, hrabu, brzy ráno vstávám, zalévám, pozdě v noci lítám po zahradě s baterkou a hledám slimáky....pleju, přivazuji, sklízím, suším, zavařuji, sbírám, vylévám vodu z květináčů když prší ....a pak hrabu listí, ryju, zazimuju.....a nanovo. Příroda mě honí a já to stále nestíhám a všechno roste a kypí....nedá se to zvládnout.....teď je konečně čas i na čtení. Byla jsem tam na té půdě s ní. Je tady názorně popsáno jak zhoubné může být, když zůstane člověk uzavřen jen se svými myšlenkami, přestává komunikovat se světem a začíná bláznit. Tady to vede až k sebezničení. Autorka oživila svůj příběh i obyčejnými lidmi, které nechá občas promluvit a jsou tak uvěřitelní jako sousedka odvedle. Dokonalý kontrast s mikrosvětem manické Aničky. I já to myslím na jaře trochu omezím vyjedu si třeba na kolo...Těším se na další knihy.

Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.

Kniha mi od prvních řádků dávala zabrat. Není to text pro milovníky detektivek a laciného čtení. Ale děj, popis, věty, slova jakoby šli do morku kostí jednoho života. Čtenář domýšlí hlavní hrdinku, hádá věk, druh nemoci a celý příběh se rozvíjí pomalu a bez jasných a povrchních schémat. Smekám před autorkou. I fakt, že píše pod pseudonymem ukazuje na ukázněnou pokoru, která je nejen sympatická, ale dle Milana Kundery by měla být pravidlem (sám navrhoval, aby každý autor psal pod pseudonymem). Četl jsem ji nezvykle dlouho, ale pak mi došlo, že ta kniha mi poskytla druh pozornosti, která je potřeba, když člověk sbírá léčivé byliny a svým způsobem zpytuje své bytí. Rychlost zde je na škodu. Knihu doporučuji a těším se na další prozaická díla Anny Bolavé (Bohumily Adamové). SP

Podmanivý příběh od první chvíle, smutný přesto plný vůní a slunce, zaujal a zapsal se mi hluboko do srdce.

Nejhlubší kořeny lidského bytí a šílenství tu v podmanivosti krajiny a ve zpomaleném toku života, jež poskytuje ústraní vesnice, prorůstají v pradávné sounáležitosti s přírodním světem.
Vyrazila jsem do knihkupectví a netušila, co si odnesu. Nejdříve mne zaujal obal. Anotace mne zase přesvědčila, abych si přečetla první dvě strany. No a díky těm jsem knihu nakonec zakoupila. A nyní mohu napsat, že již dlouho předlouho jsem nepřečetla něco, co by mne zasáhlo tak jako tento příběh.

Fantastická kniha.Litovala jsem, když se blížil konec.Vybroušený jazyk, úžasné nadání,Síla sdělení.Pro mne jediný kandidát na cenu Magnezia litera.