Každý mladý český debut zaslouží náležitou ...
panKaplan, 28.8.2018
Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.
Probudím se na Šibuji má od začátku pověst literární senzace. Do nebes knihu vynášejí respektovaní kritici i běžní čtenáři. Není snadné těmto hlasům nepodlehnout – o to důležitější je ale udržet si odstup.
To, co knihu drží vysoko nad průměrem běžné české produkce, je magický realismus. Jeho prvky jsou navíc v knize přítomny v míře, která z knihy nedělá snový výlet do dalekých světů, jak jsem viděl třeba u Ajvaze (jeho Druhé město jsem nebyl schopen dočíst).
Vyprávění má dvě časové roviny, které mají společný jeden pilíř. A tím je tajemný, téměř zapomenutý spisovatel Kawašita Kijomaru. Studentka japanologie Jana najde jeho povídku Rozdvojení a ta ji naprosto uhrane. Rozhodne se, že tomuto autorovi zasvětí svůj doktorát, ale nemůže o něm téměř nic najít. A pak zjistí, že existuje ještě jeden text – povídka Milenci. Povede se jí objednat v originále a rozhodne se, že ji přeloží. Věří, že bude blíž autorovi a že se jí povede sehnat dost materiálu. Není to snadné a tak se obrátí na Viktora Klímu, se kterým to je ze začátku dost těžké, ale jeho pomoc opravdu potřebuje. V druhé rovině příběhu sledujeme Janu o sedm let mladší, jak bloudí v tokijské čtvrti Šibuja a nemůže najít cestu ven. Jak je možné, že kdykoliv se dostane na hranici Šibuje, znovu se objeví u slavné sochy Hačikó? Vypadá to, že i v této časové rovině hraje román neznámého Kawašity důležitou roli.
Mnoho detailů příběhu jsem vám zatajil, protože právě objevování těchto detailů se ukázalo být jako to nejlepší z celé knihy. Anna Cima si dala hodně záležet na tom, aby vybalancovala humor, napětí, tajemství i určitou edukaci své knihy. Takto originální příběh se u nás dlouho neobjevil. Ta kniha je velmi bohatá. Bohatá na jazyk, který autorka používá citlivě a poutavě a také na dobrý a silný příběh, který zároveň nevypadá jako opsaný odjinud. Rafinovaně do něj zaplétá znalosti o japonské kultuře, která tu nepůsobí jako karikatura nebo barvotiskové klišé.
Velkou hodnotou knihy jsou postavy. Ať už ty hlavní nebo ty vedlejší – všechny jsou napsané tak, aby měly v příběhu své patřičné místo. Příběh má jednu odbočku – Janinu kamarádku Kristýnu, která vypráví příběh své rodiny. S tím hlavním příběhem to nemá nic společného, ale bráním se označit to za vatu. Autorka, prostřednictvím Kristýny a jejího příběhu, ukazuje, kam až může vést přehnaná víra.
Ta kniha je skutečně velmi povedená a na konci tohoto mého textu rozhodně bude silné doporučení, abyste ji do ruky vzali i vy. K tomu, aby byla kniha dokonalá podle mého soudu chybělo málo. Především v závěru jsem měl pocit, že autorka nevěděla, jak příběh uzavřít, a tak zvolila málo uvěřitelné zkratky. Postavy mají nějakou hypotézu, ale nevíme, proč je napadla, jak se k ní došly. Působí to, jako kdyby Anna Cima potřebovala nějak případ vyřešit a moc si s tím nevěděla rady. Kniha si rozhodně zasloužila promyšlenější závěr a propracovanější pointu.
A někdo si měl také v závěrečném (velmi užitečném, mimochodem) slovníčku všimnout, že Kóbó Abe nezemřel v roce 1933, ale 1993.
Nic z toho ale nemůže zastřít skutečnost, že Probudím se na Šibuji je mimořádný počin, který si pověst literární senzace opravdu zaslouží. Je to přiměřeně vtipné, přiměřeně fantastické a dostatečně čtivé. Není to kniha, kterou byste označili za oddychovou literaturu, ale také to není nic těžkého, čeho byste se měli bát. U knihy jsem strávil velmi příjemné chvíle a pevně věřím, že Anna Cima, která žije v Japonsku a studuje poválečnou japonskou literaturu nás zase něčím překvapí.
Hodnocení: 90%
