Kniha, která má čestné místo v mé knihovně, jak to tak občas bývá, s jedním ALE. V prvních zhruba 2/3 knížky mě hrozně bavila netradiční forma románu, kdy se vyprávění střídá s úryvky z jiných děl, autorovými postřehy, myšlenkami apod. (ať nespoiluji!), doposud jsem se s tím v žádné knize nesetkala, a jak název napovídá, přináší to opravdu nové možnosti při čtení milostného románu a zážitku z něj. V poslední třetině mi to však začalo malinko vadit, měla jsem pocit, že to až příliš narušuje plynulost příběhu. Přistihla jsem se, že ke konci tyto pasáže jen přelétávám očima a ženu se zpět a zároveň kupředu za hlavními postavami. Proto je i výsledné hodnocení s malou vadou na kráse.

Nie je prekvapením, že sa román Jana Němca dostal do nominácií ceny Magnesia Litera, ale to, že nevyhral. Svojou formou si totiž ocenenie tohto typu pýtal (a možno práve preto ho nezískal). Možnosti milostného románu ale nie sú len o forme, aj keď autorove hranie na struny čitateľovej dôvery prostredníctvom občas až absurdných vsuviek, od začiatku zvádza k takto príkremu hodnoteniu. Aj napriek jeho snahe o ironický odstup (svoj, ale aj čitateľa) je totiž cítiť smútok z konca vzťahu a snaha ho pochopiť. Katarzia neprichádza, ale na tu po strate životnej lásky ani nikto nečaká. Nečakane úprimná kniha.

kníhkupec z Ruzyně

Románu, resp. jeho autorovi je vyčítán narcismus, pozérství, povýšenost, jako kdyby to nebylo účelem, jeho samotným záměrem. Němec zkoumá hranice biografického románu a vědomě je překračuje. Někdo může být znechucen pohledem na Ego, které je větší než to jeho.