První vláčilovská monografie otevírá novou dimenzi české filmové literatury. Těsně před Vánoci minulého roku se v Terryho ponožkách objevil další knižní titul nakladatelství Camera obscura - první monografie předního českého režiséra Františka Vláčila (1924 – 1999). Jak je již dlouholetou tradicí u tohoto nakladatelství zaměřeného na filmovou literaturu, jedná se unikát pokud se týká výpravy knihy, úplnosti použitých pramenů, vlastního výzkumu, uspořádání textu a faktografických přehledů. Autorem je olomoucký historik a archivář Petr Gajdošík (*1968), správce filmové internetové domény www.nostalghia.cz, který v roce 2009 v nakladatelství Casablanca publikoval jako editor vláčilovskou knihu „Marketa Lazarová. Studie a dokumenty“. Tato publikace byla oceněna v roce 2012 Cenou Iluminace za nejlepší vědeckou práci v oblasti filmu. Vzhledem k dlouhodobé absenci jakékoliv větší práce o Františku Vláčilovi v české filmové literatuře se Petr Gajdošík rozhodl nečekat na možné renomované vědce české filmové vědy a v roce 2011 začal psát předkládanou knihu. Je výsledkem více než 30-ti letého zájmu život a dílo tohoto umělce a 7-mi letého intenzivního bádání, hledání pramenů a psaní. Vznikl impozantní opus o 875 stranách, s více než 2500 poznámkami pod čarou a s 220 stranami vláčilovské dokumentace. Lektory publikace a jejími odbornými garanty jsou Zdena Škapová a Ondřej Koupil. Nakladatelsky velmi náročný titul vychází za štědré podpory Státního fondu kinematografie. Necelých dvacet let po Vláčilově smrti máme možnost nahlédnout do velmi zeširoka a podrobně zpracovaného díla o jeho životě a díle, které nemá v české filmové literatuře obdoby ani konkurenci. Autor sám v úvodu charakterizuje záměr knihy takto: „Základním výchozím konceptem tedy byla pozitivisticky zaměřená monografie s důrazem na faktografii. Filmy jsou ale především umělecká díla, jejichž smyslem je vyjádření nebo sdělení. Proto se ani u takto zaměřené práce nelze vyhnout jejich analýze. V tomto směru jsem se ovšem snažil být rezervovanější a vkládat do textu své osobní pohledy jen střídmě (ne vždy se tomu dá vyhnout), mapovat spíše dobovou reflexi jeho děl, případně některá současná stanoviska.“ Přistupme tedy k hodnocení jak se zadaná kritéria podařilo realizovat. Petr Gajdošík je nadmíru důsledným, dobře vybaveným a literárně schopným autorem. Z faktografického hlediska lze jeho práci velmi dobře považovat za vyčerpávající, navíc kniha představuje mnoho dříve nepublikovaných a neznámých skutečností, které jsou do značné míry výsledkem autorova vlastního vědeckého bádání, zejména co se týká nerealizovaných a téměř neznámých realizovaných vláčilovských projektů. Neobvykle vyklenuté dílo neopomíjí téměř nic z života a díla tohoto klasika české kinematografie. Každá kapitola má pevnou chronologickou strukturu od prvních námětů a variant ztvárněných děl, přes posudky komisí, práce na scénářích, jejich variantách, po jednotlivé fáze filmové tvorby až k recepcím výsledných děl v naší vlasti a v zahraničí. O autorových výborných organizačních schopnostech svědčí nejen mimořádný rozsah a struktura díla, ale především to, že použitý materiál je představen velmi působivě a čtivě. Kniha se nikde nedrolí, nezadrhává, neztrácí tah, nebortí se pod tíhou zjevně monumentální faktografie, ba právě naopak, výsledný dojem z knihy umožňuje kontrastně a distinktivně pochopit to podstatné z dobové československé kinematografie, nejen z Vláčilova života a díla. Četba knihy je natolik obohacující a inspirující, že více než monografii vybraného režiséra, skutečně spíše připomíná historickou práci na téma dobového filmu a všech podstatných vlivů v něm působících obecně. I přes svůj rozsah je kniha velmi přehledná a umožňuje dobře vnímat umělecký vývoj Vláčilových děl, zejména díky obecnému hodnocení díla v kontextu celého vývoje tvorby na konci každé k kapitol. Uveďme si jeden příklad ze závěru kapitoly o filmu Ďáblova past: „Podle Jaroslava Bočka je ĎÁBLOVA PAST zásadní i pro samotného Vláčila, protože u jeho předchozích filmů existoval „vždy rozpor mezi myšlenkou a tvarem. Estetické existovalo vně a mimo ideového. A opačně ideové existovalo vně a mimo estetického.“ Na jedné straně u něj stála formální a estetická snaha, na druhé pak myšlenka, která se pod tíhou estetických objevů stávala jen tezí. Postavy neměly svůj vlastní tvar a odehrávaly své party na přesně vymezených polích. U ĎÁBLOVY PASTI jde poprvé o pokus proměnit myšlenku a tvar v jeden celek. S vědomím dalšího vývoje Vláčilovy tvorby dnes zní až prorocky slova některých kritiků, že Vláčil jen čeká na svůj příběh, aby svou režijní prací překvapil svět. A Jaroslav Boček, který nebyl žádným velkým ctitelem SKLENĚNÝCH OBLAK ani HOLUBICE, po ĎÁBLOVĚ PASTI věří, že autor „patří mezi těch několik málo, kteří jsou schopni vytvořit velký český film.“ Že Vláčil vidinu „velkého českého filmu“ za pár let naplní mírou vrchovatou, dnes už víme.“ (str. 138) Autorův záměr byl zcela jednoznačně pojednat o režisérově životě a díle v co možná největší polyfonii relevantních zdrojů a ohlasů, aniž by přitom sklouzával do laciných bizarností a pikantérií. Neznamená to ovšem, že by autor neměl smysl pro humor a naplno nevyužil bohaté nashromážděné faktografie. Jako jisté chytlavé detaily uveďme například v nejrozsáhlejší kapitole v knize o Marketě Lazarové velmi specifické první setkání režiséra s tehdy šestnáctiletou Magdou Vašáryovou (str. 160) a též i poněkud kuriózní ohlas na Marketu v arabském tisku (str. 217). Autor monografie se nikterak nevyhýbá ani problematickým rysům režisérova života a díla, tedy zejména jeho vleklým problémům s alkoholem a opakovaným pobytům v psychiatrické léčebně, tvorbě autorových učednických let v armádním filmu a u krátkého filmu, méně podařeným dílům a té části tvorby, která byla neblaze ovlivněna vlivy normalizace. Zcela jednoznačně z monografie vyplývá, jak výlučným a mimoběžným umělcem Vláčil byl. Kromě jiného se ve své době stal jediným režisérem na Barrandově, který neměl filmové vzdělání. Nemuselo ovšem zůstat pouze u výjimečného rozsahu a propracovaného textového uspořádání. Původně totiž mělo dílo obsahovat i několik set fotografií z Národního filmového archivu, zčásti nikdy dříve nepublikovaných. Do závěrečné fáze vyjednávání ovšem negativně zasáhl dědic František Vláčil ml., který uvolnění snímků pro tuto monografii bohužel neumožnil, kdy znenadání přerušil veškeré kontakty s nakladatelem. Kniha tak obsahuje pouze minimum původně zamýšleného obrazového doprovodu z archívů Barrandov Studio, a.s. a od ČTK, fungují spíše jako obrazová interpunkce textu. Věřme tedy, že v dalších vydáních bude kniha opatřena původním rozsahem fotografického doprovodu, tak, jak byla původně koncipována a domluvena. Tento fakt ovšem nikterak nesnižuje hodnotu tohoto prvního vydání díla, které již samo o sobě hodilo rukavici dalším odvážným filmovým vědcům, kteří po Gajdošíkově poctivé filmově – historické práci, by mohli pojednat tentokrát o další kapitole vláčilovských studií, která je neméně potřebná, a po které volají mnohé hlasy české filmové vědy, tedy po novém a aktuálním umělecko – kritickém zhodnocení Vláčilových děl. Tento ceněný solitér a výsostný básník českého filmu, který vlastně neměl žádné nástupce, na rozdíl od jiných autorů československé nové vlny, nepřestává fascinovat svou osobitou poetikou a geniálním výrazem, ve kterém se snoubí básnické, lyrické a hudební pojetí baladické skutečnosti, dokonalého průniku do zobrazované látky, s režisérovým uměnovědným a estetickým vzděláním. Četné významotvorné paralely s jinými českými a světovými filmovými tvůrci nabízí již kniha sama, každý čtenář si jistě v podnětné četbě najde mnoho inspirativních shod a souladů dalších. Jak již bylo naznačeno, Gajdošíkovi se podařilo pojednat o takto komplexní a prokreslené umělecké osobnosti dosti inkluzivně, na rozdíl od jiných filmových prací, pojatých opačným směrem, kdy je o filmařích pojednáno v podstatě odděleně od celého rozsáhlého a složitého přediva kontextu filmové tvorby, námětů, scénářů, komisí, rozpočtů a dobových poměrů. Autor načrtává i možnou další vláčilovskou práci do dalších let pro ostatní autory, jak zmiňuje v závěru monografie: „V logice řádu této knihy by nyní asi měla následovat kapitola shrnující Mistrovo dílo do základních postulátů, upozorňujících na jeho základní stavební kameny, určující rysy, proměny výrazu, zařazující jej do historického kontextu; rozebírala by jeho pojetí filmových výrazových prostředků, práci s herci, definovala filmové „kánony“, tematické vymezování, atd. Nic podobného už ale další řádky nepřinesou. Mnohé bylo řečeno v jednotlivých kapitolách, podat souhrnnou analýzu a hodnocení je ale zjevně téma pro jinou knihu.“ Bez těchto pevných mantinelů pro svou práci by se dosti pravděpodobně tektonika textu původně velmi organizované práce zcela rozpadla pod náporem babylónu různých záměrů a úhlů pohledu. Čtenář by mohl začít věřit, že je možné se těšit na další podobné práce, neboť je pořád na Vláčilově díle stále co objevovat a o čem pojednávat. Jakkoliv ze zkušenosti dobře víme, že skutečné umělecké dílo nemůžeme jednoduše rozpitvat a nemůžeme je zcela racionálně uchopit. Ale bylo by škoda se o to ani nepokusit. Už proto, že velká část Vláčilova díla stále ještě čeká na svou rehabilitaci. Na filmových festivalech jeho filmy bodovaly spíše zřídka a pro skutečné umělecké pojednání o jeho díle nebylo ještě učiněno dost. Jen málo na tom změnilo vítězství Markety Lazarové v anketě ke 100 letům filmu v naší zemi XXXII. ročníku MFF v Karlových Varech o nejvýznamnější československé filmové dílo 20. století v roce 1997. V konkurenci dalších možných kandidátů na toto ocenění byla znovu nastolena otázka způsobu hodnocení nejen Markety Lazarové samotné, ale i ostatních českých filmových děl. Navíc nový pohled může přinést též současná snaha o restaurování a digitalizaci v rámci naší kinematografie, kdy na světlo světa vystupují nové a dříve neviděné a neslyšené detaily filmů.