Příběh o Emě, pracovnici domácího hospicu a její jeden den, kdy se seběhne tolik událostí, že je opravdu o čem vyprávět. Kromě citlivě popsaného přístupu k umírajícímu člověku se v románu řeší různé rodinné i přátelské vazby, ale třeba i společenská témata jako podnikání v devadesátých letech.

Nedávno se mi dostala do ruky knížka rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu a po jejím přečtení jsem se rozhodla, že se musím podívat po dalších autorových knížkách. Jako první se ke mně dostala tato kniha a jsem za to moc ráda.

Ze začátku jsem měla problém zvyknout si na její styl. Je psána v „du“ formě a přímá řeč tu není označena uvozovkami. Avšak jakmile jsem se začetla, tak to byla jízda. Ponořila jsem se do příběhu, oblíbila jsem si Emu a ten jeden den plný zvratů jsem si s ní opravdu užívala. Rozhodně to není jednoduché čtení, téma smrti je prostě smutné a náročné. Navíc je kniha místy pojata až jako detektivka. Knihu jsem po pár stránkách nemohla odložit a potřebovala jsem číst dál, abych věděla, jak to celé dopadne.

Knížka, která se mi moc líbila, ať už tématem, tak nakonec i to zpracování mi k tomu sedělo, a rozhodně budu pokračovat i v dalších knihách autora.

Mně se bohužel kniha nelíbila. Lépe řečeno, nedokázal jsem se do ní začíst.

Láska, krize, psychická nemoc, umění, devadesátky, smrt. Aleš Palán to ve své nejnovější knize dokázal vměstnat do jednoho dne. Přestože to může znít jako nesourodý mišmaš, v Palánově příběhu to docela funguje. Dobrý i pro všechny, kteří chtějí vědět něco o tom, jak vypadá umírání / odcházení.

Přečetla si knihkupkyně z Opavy

Výborný Aleš Palán nás dostane do života hospicové pracovnice Emy, která nemá příliš lehký svůj život. Ema se rozejde se svým přítelem, umírá její rodinná známá paní Neomytková, o kterou pečuje, a zároveň pomáhá jejímu nemocnému synovi. Novela je psána velmi niterně, napětí by se dalo krájet, cítíte bezmocnost, a na konci naštěstí i naději..Aleš Palán si vyloženě pohrál s emocemi čtenářů, zejména svým stylem a jazykem.

Dovedete si představit těžší téma pro román, než je umírání a smrt? Aleš Palán se toho nezalekl a před pár dny vrhl na pulty knihkupectví a poličky e-shopů knihu Miss Exitus. Citlivější povahy musím předem varovat: budete plakat.


Skeptičtější z vás se teď možná mohou ptát: Není to od autora tak trochu kalkul? Vyvolat laciné emoce, laciné slzy? Kdo ale sleduje tvorbu Aleše Palána tak ví, že rozhodnutí umístit děj své knihy do prostředí domácího hospice vypočítavost není. Vloni na podzim vydal knižní rozhovor s Marií Svatošovou, která je zakladatelka domácí hospicové služby u nás. Už tehdy s Alešem Palánem předvedli, že toto téma můžete pojmout citlivě a vkusně. A v knize Miss Exitus tuto schopnost Aleš Palán projevil znovu.

V centru příběhu je Ema, mladá dívka, která jde na poslední cestu doprovodit jistou paní Neomytkovou – dávnou rodinnou přítelkyni. Ta žije v domku se svým synem, který je, taktně řečeno, duševně poněkud mimo. Postupně se ukáže, že postarat se o umírající nebude to jedné, co ten den na mladou Emu čeká. Notabene, když se den předtím rozešla se svým přítelem a když ji na záda dýchá studentka fotografie, která sbírá fotky neživých. Moc tomu nepřidá ani syn paní Neomytkové, který Emě nejen že nepomáhá, ale celé to podstatně komplikuje. Děj je pochopitelně mnohem zajímavější a plnější, než jsem tu popsal, ale v mých recenzích jste si už zvykli, že o ději píšu minimálně.

Příběh je sám o sobě dost citlivý (velmi) a dost niterný (velmi). Aleš Palán se ale rozhodl, že účinek slov, vět a odstavců znásobí duformou. Duforma je způsob, kdy vypravěč oslovuje čtenáře napřímo a místo vět „Ema se posadila“ (erforma) nebo „Posadila jsem se“ (ichforma) napíše „Posadila ses“. Může se vám to na první pohled zdát jako formalita, ale tímto postupem se vám vyprávění dostane víc do hlavy a prožíváte to mnohem silněji. Je to ale vlastně to jediné, před čím musím varovat. Kombinace emotivního příběhu a duformy je tak emočně náročná, že to citlivější čtenáři nemusí zvládnout. Nedivil bych se, kdyby se u knihy někdo rozplakal (a výjimečně by to nebylo redakční úpravou, která je na jedničku).

Menší výhradu mám k postavám. Těch důležitých je tu šest a všechny jsou více či méně napasované do připravené ulity. Když pomineme dvě hlavní postavy (Ema a paní Neomytková), moc se toho o nich nedozvíte. Kdo je špatný je špatný, kdo má být klaďas je prostě klaďas. Snad jen u bývalého Emina přítele cítím nějaký pokus o více vrstev, ale ten pokus je opravdu v zárodku. Nechci z toho dělat velkou výtku už proto, že díky tomu se můžeme soustředit na děj kolem Emy a její pacientky. Můžeme se soustředit na emoce, které v nás kniha vyvolá a můžeme se kochat autorovým příjemným jazykem.

V knize je velké množství přímé řeči a ta je vždy bez uvozovek. Takových knih jsem v poslední době četl několik a vždy mi pár stran trvá, než to můj mozek dokáže akceptovat. Absence uvozovek nicméně pomáhá plynulosti děje – netvoří bariéry a hranice psaného slova.

Těžko byste tu hledali nějaký vyšší smysl, důležité poselství. Je to prostý příběh z prostředí, o kterém se moc nemluví a které zatím zůstávalo stranou pozornosti českých autorů a autorek. Je dobře, že Aleš Palán toto téma otevřel a navíc způsobem, který v mé paměti zůstane hodně dlouho.

Hodnocení: 90%

Poslední kniha Aleše Palána zavádí čtenáře do netradičních kulis. Mobilní hospic, umírající hrdinka a hlavně její pečovatelka, mladá Ema. Z děje nechci nic prozradit, ale chci velmi pochválit jazyk knihy, vypravěč, jakoby vnitřní pozorovatel, kterého má Ema v hlavě. Nesoudí hlavní hrdinku, ale současně ji nedá nic zadarmo. Text jde na dřeň děje i zápletky. Katarze, snaha o zahlédnuté světla na konci tunelu. Ano, naděje zde je, ale není zadarmo a prvoplánová. Hrdinové jsou uvěřitelní a zápletka surově reálná.
Je jen na čtenáři, aby domyslel příběh. Možná v tomto posledním kroku lze otestovat i vlastní naději....vřele doporučuji