Příběh Désiré Cordiera, sedmdesátníka, který už nechce snášet život s manželkou, která ho „tyranizuje“ a rozhodne se, že předběhne stáří. Začne předstírat projevy Alzheimerovy choroby tak dokonale, že je umístěn do domova pro pacienty s touto chorobou. Příběh plný černého humoru, který nás však donutí se zamyslet.

Tuto knížku mám doma už dlouho a stále jsem jí odkládala, možná proto, že se mi nelíbila obálka, možná proto, že černý humor v knihách úplně moc nemusím, ale musím říct, že to byla škoda, knihu jsem si moc užila.

S humorem a nadsázkou je zde vylíčen pohled na stáří, nemoc a smrt. Je to vtipné, ale zároveň nás to nutí k zamyšlení nad dnešní společností, nad vztahy mezi lidmi, nad životem ve stáří. Ač je to krátký příběh, novela, tak i přesto nám autor dokáže skvěle ukázat jednotlivé postavy, život s demencí i to, jak to funguje v domově s takovými pacienty.

Příběh, který rozhodně stojí za to přečíst.

Smutek, cynismus, černý humor, absurdita, realita. To vše se vešlo do novely vlámského spisovatele Dimitriho Verlhusta. V německém překladu vyšla kniha pod názvem Knihovník, který byl raději dementní než doma u ženy. Ten odpovídá ději lépe než český Opozdilec.

Čtyřiasedmdesátiletý knihovník Désiré Cordier již nechce dál žít vedle nesnesitelné manželky. Místo, aby od ní jednoduše (dávno) odešel, rozhodne se pro řešení, které ostatní spíše děsí - začne předstírat demenci. Pro svůj klid obětuje svobodu, rodinu i přátele. Nastudoval si všechny příznaky Alzheimerovy nemoci a svým “skvělým” výkonem dosáhl zbavení svéprávnosti a umístění v domově pro seniory Sněženka. Tam se setkává nejen se skutečně nemocnými, ale také se svou první, nezapomenutelnou láskou.

Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava,profesor biologie, průkopnický výzkumník resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní.

Prostředí ústavů autor velmi dobře zná. Dětství totiž strávil v několika domovech a náhradních rodinách. Proto je jeho popis prostředí ve Sněžence velmi reálný. Od vyhořelých sester přes společné aktivity až po autobusovou zastávku v zahradě ústavu. Také popisy jednotlivých fází demence svědčí o tom, že je svědomitě nastudoval.

Pomineme-li Désirého absurdní rozhodnutí, najdeme na stovce stránek také důležitá sdělení: žít s partnerem, nikoli vedle něj, věnovat se více dětem a přátelům, nejen práci, plnit si své sny… Pro české čtenáře bude určitě překvapivé setkání s Bohumilem Hrabalem. Ale není se co divit, hlavní hrdina je přece knihovník.