Knížka Ztraceno v písku se mi moc líbila už jen pro svůj poutavý děj křesťanských dětí, obzvlášť holčičky Nell, která se ocitla coby na prahu dospívání v muslimském světě jako otrokyně v harému bohatého kupce.
I když se Nell stala otrokyní v harému, přesto zde nachází lásku, hledá i svobodu a především úctu k sobě samotné...
Pominu-li až moc podrobný popis historie a zvyků muslimské kultury, tak mě velice potěšila spousta dialogů mezi postavami. Je skoro žensky romantická, ale knihu nezařazuji do tzv. červené knihovny. Líbí se mi, jak je román citově naplněn.

Co na závěr? Ztraceno v písku nemá konec, tak se mnohým vyskytne otázka s vykřičníkem: "Jak to dopadne? Mohla by spisovatelka napsat pokračování!!!" Posléze i ZFILMOVAT!!!

Knihu hodnotím jako čtivou a zajímavou. Velmi se mi líbí téma střetu muslimského a křesťanského světa v tehdy bohatém a exotickém Alžíru. Docela živě si jejím prostřednictvím dokážu představit bohatě vyšívané kaftany, dlouhé polední pauzy prokládané vařící kávou a vodními dýmkami, orientální tržiště a krásné arabské koně. Příběh má spád, byť na některých místech se zastaví a autorka věnuje čas popisu míst a historických souvislostí, což mi ale nevadilo, protože mě přišly tyto informace velmi zajímavé. Příběh se odvíjí kolem osudu dívky Nell a ta se zdá být na prahu dospělosti v bezvýchodné situaci. Ztratila svou jedinou vlivnou ochránkyni v domě bohatého muslimského kupce, který je řízen tvrdou rukou vrchního eunucha Farrúcha. Je jí zakázáno pokračovat ve studiu i v léčení, a dostane příkaz se odstěhovat do pánova harému, kde má dělat vše, co ji bude poručeno a co nenávidí. Přátelé, kteří ji v domě zůstali, nemají dost vysoké postavení k tomu, aby ji před mocným al-Karímem ochránili. Je zajímavé pak sledovat, jak se snaží Nell s touto situaci vyrovnat. Někdy se jeví, že příliš naivně, že je ovládána svými emocemi, že dělá ve svých rozhodováních chyby, ale všechno toto přispívá k uvěřitelnosti příběhu. Je jí teprve 16 let a učí se tak, jak plyne čas. Časem se dostane do bodu, kdy bude muset udělat zásadní rozhodnutí, riskovat vlastní život, projít neskutečnými strázněmi a chovat alespoň malé světlo naděje, že to, co dělá, jí nakonec pomůže dojít až k lepšímu a svobodnějšímu životu.

Krásné zastavení v exotickém a orientálním světě perských koberců, vodních dýmek a sladkých šerbetů. Kniha nás přenese o tři sta let zpět do domu bohatého alžírského kupce, který je zaneprázdněn starostí o své obchodní kontakty v době měnící se vládnoucí garnitury. Vyprávění je pro mě dobře uchopitelné, protože je tento svět popisován z pohledu křesťanské otrokyně, tedy z pozice nám známého kulturního dědictví. Je to samozřejmě vyprávění fiktivní a těžko říct, zda by drzost, se kterou někdy otrokyně Nell odpovídá synovi pána domu, nebyla potrestána v reálných podmínkách rychleji a krutěji. Na druhou stranu tyhle interakce zábavně oživují celou knihu a z dalšího vyprávění je patrné, že Nell, která žije v Alžíru dlouho, dokáže své chování přizpůsobit změněným podmínkám. J mladá a naivní a sní o lásce, ale je i vynalézavá a dokáže využít příležitosti, aby si zlepšila postavení nejposlednější z otrokyň. I ona se mění po dlouhé a strastiplné cestě, na kterou se vydává dílem osudu a dílem z vlastního rozhodnutí, a vyzrává v ženu, která je o to silnější, že si sáhla na samé dno vlastních sil. Knížku hodnotím jako povedenou, je čtivá, dobrodružná i romantická a strávila jsem s ní příjemný čas.

Čtivá kniha plná napětí,lásky,nenávisti,i touze po sebeúctě a svobodě je zasazena do Alžíru druhé poloviny 17.století.I když čas i děj je pro mně vzdálený,po přečtení knihy jsem měla pocit reality a vnitřní pravdy.S určitou nadsáskou mně tato kniha přípomína mé oblíbené klasiky.Psychologie protagonistů,dobrá znalost prostředí,doby i lidí na mně udělaly dobrý dojem.Jsem ráda,že i u nás se píši i vydávají kvalitní historické romány.

Představte si křesťanské děti (nebo prostě děti, ale v 17. století), které se plaví na lodi. Nepředpokládají nějaké nebezpečí, však už se plavilo po moři tolik lidí. Najednou se ale objeví piráti, přirozeně loď přepadnou a z dětí, mířících do Itálie, se stávají otroci kdesi v Africe.

Zcela upřímně vám řeknu, že mnohem bližší je mi začáteční motiv pirátství (však o tom také byla třeba moje maturitní práce) a v první chvíli jsem byla nadšená představou, že se tímto směrem bude ubírat celý příběh. Ten se pak ale stočil úplně jiným směrem - k otroctví. Prostě ani v takové situaci nedokážu nějak moc soucítit s dítětem (nebo mladou dívkou, jak chcete). Určitě by se našla spousta lidí, které tyto příběhy dojímají, já mezi ně bohužel nepatřím. Možná i proto jsem si knihu úplně neužila, nedokázala jsem se do ní pořádně začíst a neudělala na mě takový dojem, jako právě Ve stínu arény.

Nicméně se pro mě stále jedná o jednu z nejlepších současných (ač historických) knih na našem území. Ivana Špičková má talent, který ještě určitě bude dále rozvíjet v dalších knihách, na které se budu moc těšit. Je fajn číst o něčem, co autorka zná a zajímá se o to. Pokud máte (třeba jako já) maminku, která ráda čte různé pravdivé životní osudy anebo o útrapách lidí obecně, určitě s touto knihou neuděláte chybu.