P. včera o Provizoriu mluvil s Annou, říkal jí: „Čtu Hilbigovu autobiografii, zpověď člověka, co vše obětoval svému spisovatelskému snu, v němž se zračí dvojznačnost literatury pro život, píše, popisuje své cizinectví, svůj pád, svůj rozpad, není schopen plně vést vztahy, nezvládnul to s dítětem, sžírá se, upíjí se alkoholem, jakoby skrze literaturu hledal, proč se to vše stalo a jaké to má kořeny, vede neustálý dialog se sebou, hledá důvody svého cizinectví mezi východním a západním Německem v osmdesátých letech. Nacházím v tom tolik z období svých zmatků a bouří. A stále se vracející pocit cizince.“

Anna se zcela žensky, opatrovnicky zeptala: „A nedělá ti to zle ? Neničí tě to ?“. P. se pousmál: „Chvílemi ty nekonečné lamentace nemůžu už vydržet. Ale jsou velmi nutné takové autentické dokumenty, je nutné, abychom znali lidské situace a stavy, aby ti, kdo jsou schopni je popsat, je popsali. Je to přese všechny temnoty živé, jen to prožité, je to skutečné, jakkoli je jeho zmatek daleko od skutečnosti plného, smysluplného života. Taky se musím přiznat, že mě těší možnost vymezení se, nevím na jak dlouho a jak hluboce, možnost se vnímat, že jsem snad na tom už lépe, že už snad takový cizinec nejsem. A je tam jedno podstatné téma – bludiště literatury, bludiště psaní. Může se někdo ze svého pádu skutečně vypsat, funguje to terapeuticky, nebo se v traumatické jen utvrzuje ? „ Anna řekla: „Je úlevné vnímat, že podobné problémy mohlo mít a má mnoho dalších lidí, viď ? Jakoby jste sdíleli podobný úděl…. To osvobozuje…. Trochu alespoň, ne ? „
P. byl vždy šťastný, když mohl s Annou takto mluvit, jejich sdílení v řeči, schopnost její reflexe, schopnost hloubky a citu jej zalévala vřelostí, miloval společné rozhovory: „Zvláštní je ta posedlost vypsat se ze života, je čímsi nemocná, temná, jakoby se vypsáním zprvu píšící pokoušel dospět k lepšímu životu, ale slova, psaní samo jej tak pohltí, že nakonec k žádné změně mimo svět slov nedojde. Člověk se touží dobrat psaním k jádru života. A život mezitím uteče. Zmizí. Neviděn. Neslyšen. Proust deset let uzavřený v izolované místnosti a žijící jen čímsi tak mrtvolným, ale pro něj přesto živějším, než aktuální život, tedy vzpomínkami. Zprávou pak není jen samotný výsledek, jeho knihy, zprávou o lidském osudu je také celá situace jeho psaní, její podivnost, nepochopitelnost, její skryté důvody.“

„Sebou samým nastražená past, do které sám autor padá“ uzavřela Anna, „jakoby skončil autor, chudák, aby mohlo být dílo.“