Když jsem před dvěma týdny Snyderovu knihu "Krvavé země" poslouchala, napadla mě následující myšlenka.
„Je na tom něco uklidňujícího. O čem v té knize píše, je strašné. Ale člověk vidí, že svět se přeci jen někam posunul. Aspoň tady v Evropě. Že úcta k životu už je dneska větší. Nikdo si už k civilistům takové hrůzy nemůže dovolit.“ To jsem si říkala ještě začátkem března 2022.

Ano, přiznávám, byla to od historika naivní myšlenka. Vždyť lépe, než kdo jiný by měla dějepisářka vědět, že lidé jsou vždy jen lidé. A vojáci se na dobytém území chovají obvykle tak, jak se vojáci na dobytém území chovají. Zvlášť když jsou frustrovaní a vyděšení, protože nic nejde podle plánu. Ale také historik má jednou za čas právo podlehnout představě, že lidstvo morálně roste. Masakry v Buči a okolí mě ale přiměly, vrátit se zpět do Snyderových krvavých zemí a napsat pro vás tento zápis do čtenářského deníku.

Obsáhlá, přesto přehledná a srozumitelná kniha přetékající fakty o dopadech Hitlerovy a Stalinovy krutovlády zejména v oblasti Ukrajiny, Běloruska a Polska od 30. až do 50. let. Dějinné události jsou představeny ve vzájemných souvislostech a způsobem vstřícným vůči laickým čtenářům. Oceňuji zejména autorovu schopnost hodnotit fakta objektivně, klást si překvapivé otázky a vyvodit pro dnešní generace víc než jen mravokárné ponaučení.

Jedná se o velmi hodnotný kousek. Kromě nepředstavitelného utrpení Ukrajinců ve 30. letech, popisuje i nezáviděníhodnou pozici Polska a jeho likvidaci včetně utrpení všech menšin v Sovětském Rusku, nebo národů na pomezí tehdejší německo-sovětské hranice.

V této knize je násilí natolik všudypřítomné, že kniha nejde číst bez přestávky. Je to zhuštěné zlo. Je neskutečné co lidská rasa dokáže. Kdekoliv a kdykoliv.

Snyder napsal knihu s velmi specificky profilovaným tématem - zločiny v zemích, kde střídavě vládl Stalin s Hitlerem. Srovnává oba systémy hrůzovlády a snaží se je, spíše více než méně, házet do jednoho pytle. V jednom pytli jsou i oběti těchto diktatur, více Židé, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci, obyvatelé Pobaltí, méně pak Němci a Rusové. Objevuje nové souvislosti, zmiňuje zajímavé detaily. Mnohé však přechází mlčením, třeba dlouhou historii polsko-ruských vztahů, nebo i proces, ve kterém se stal SSSR spojencem v boji s nacismem, což ho přes všechny hrůzy Stalinova systému řadí k esenciálnímu faktoru vítězství nad Třetí Říší. Válečné dění je také zmiňováno jen okrajově, autor se spíše soustředí na zločiny obou totalit. V mnoha ohledech Snyder v knize zastává roli generála po bitvě - seznam a popis různých zločinů obou krutých režimů je v knize předlouhý a jestli šlo o průmyslovou genocidu nacistů, ukrajinský hladomor, nebo znásilňování německých žen, vše je tak říkajíc v jedné kupě. Pokud Ukrajinci trpěli hladomorem, je jejich identita zdůrazněna, pokud pomáhali zajišťovat provoz táborů smrti, byli to "jen" sovětští občané. Rusové dle autora ve druhé světové válce netrpěli tolik, jako Ukrajinci a už vůbec ne jako Židé. Autor se velmi zaobírá sovětsko - německým paktem z roku 1939, ale zcela vypouští některé velmi důležité faktory, které k jeho vzniku vedly. Z toho všeho je cítit jistá autorova zaujatost proti Rusku, která v dnešní době v oficiálním mediálním diskurzu nabírá na síle. Proto nemohu publikaci označit jinak, než že je sice zajímavá, ale do značné míry zaujatá. Historie je v prvé řadě věda, není to páčidlo.

Hrůzná kniha. Z většiny stran se na vás valí ukrutnosti, šílené násilí, neštěstí, smrt. Každou chvíli vás to přinutí přestat a jít to rozdejchat. Příšerné, ale je dobré to znát, protože těm lidem se to stalo.