Strašná úroda černozemě
Michal Plzák
Mnoho českých čtenářů už pochopilo, že číst si amerického historika Timothy Snydera (1969) je pro ten náš nebezpečný region střední Evropy nějak důležité. Jak jeho Krvavé země, tak knižní rozhovor s Tony Judtem. Jeho zatím poslední kniha Černá zem je hutnou informací o příčinách a důsledcích holokaustu.
Další kniha o holokaustu? A zase tak tlustá? A zase od Snydera? Co dalšího může přinést? Jeho Krvavé země (Bloodlands ,2010), integrující vývoj a prolnutí dvou genocidních režimů zleva i zprava, snad nemůže už nic doplnit. Navíc, ptá se nezasvěcený, každý rok vycházejí stovky odborných studií, novinářských článků i populárně laděných knih o holokaustu – s čím novým ještě mohou přijít? Zasvěcenější vědí, že k probádání je toho ještě hodně, ač samozřejmě ne každý nový text něco objevného přináší.
Snyderova Černá zem reflektuje holokaust více na rovině společenskovědního diskurzu, nedrží se úzkostně výkladů historických – tak si alespoň vysvětluji mnohou jednostrannost, například při analýze důvodů invaze Německa do Sovětského Svazu, kde autor zcela pomíjí vojenskopolitické příčiny východního tažení a akcentuje ty ideologické. V tom ostatně tkví půvab a síla této knihy.
Půvab proto, že tu brilantně a tak trochu poťouchle vrací do hry důraz, který byl v posledních minimálně deseti letech pohřben jako vysmívaný relikt dřevních dob bádání o holokaustu, totiž výklad intencionalistický, v němž hraje prim právě ideologie, tedy iracionální, antimodernistické prvky nacistické revoluce, a zejména Hitlerův světonázor a místo Židů v něm. Ač tuto (intencionalismus versus funkcionalismus) pár desítek let trvající kontroverzi Snyder nezmiňuje, je zřejmé, že si podvratnost, s níž ideologii vrací na první místo, umí užít. Nacistickou, či snad lépe řečeno, hitlerovskou ideologii ovšem Snyder důsledně „de-etnizuje“ a tak se vyhýbá obvyklé pasti, že totiž nacisté zabíjeli Židy, protože to byli antisemité, rozuměj Němci. Masové vrahy z lidí přece nečiní nějaké „etnické vlastnosti“ ani zvláštní historická podmíněnost příslušného národa, tím méně geny: masové vrahy vyrábí radikálně změněná situace vlivem politické krize.
Síla knihy spočívá v krystalicky čisté konstrukci přímo úměrného vztahu mezi zničením státu (státnosti) a genocidou. Hráče na své šachovnici Snyder rozestavuje do efektních figur a kontrapozic: někdy z toho ten efekt trochu čouhá, ale obecně svou stylistickou obratností dokáže čtenáře překvapit novými souvislostmi (například v rámci pojednání o řešení „židovské otázky“ v předválečném Polsku).
Až úzkostně se v souvislosti s holokaustem autor vyhýbá slovu jedinečný, aby snad nebyl holokaust vyňat z dějin jako cosi neopakovatelného, naddějinného a tak i neuchopitelného. Tímto demytizováním možná zklame ty čtenáře, kteří by si chtěli podržet esenciální nevysvětlitelnost a tajemnost této genocidy. Že však byl holokaust událostí bezprecedentní, o tom pochyb není.
Židovská otázka byla pro hitlerovskou ideologii zásadně otázkou planetární ekologické hrozby, takže její brutální řešení slibovalo vyřešit krizi životního prostoru a omezených přírodních zdrojů, tedy i krizi demografickou. Koncept lebensraumu Hitler pojímal vždy nejen jako otázku přežití, ale spíše jako otázku žití v relativním komfortu. Že je bádání o holokaustu vždy také varováním, tedy něčím víc než pouhou historií, je zřejmé – bez iluzí dodejme, že někteří téma studují jako inspiraci. Snyder se ale odvažuje své varování v návaznosti na svou konstrukci konkretizovat. Nejbližší potenciální lokální zdroj globální genocidy vidí Snyder v Číně a ruském neokolonialismu – právě v možnosti ničím neomezeného propagandistického užití ideologie při řešení ekologických hrozeb. V tomto závěru je jednoznačně jeho studie čerstvá, podnětná a tak nějak neveselá zároveň.
Michal Plzák, autor přednáší o holokaustu na institutu CERGE-EI v Praze
30.10.2015
