Podobné tituly

Julio Cortázar je nesmírný poklad světové literatury. Pokud mohu soudit, ve knize kratších povídkových či minipovídkových textů "Příběhy o kronopech a fámech" z roku 1962 Cortázar dosahuje svého literárního mistrovství a zcela po právu a důrazně se hlásí o slovo i v novém tisíciletí, jako předchůdce antiliteratury, která naplno propukla až v díle Roberta Bolaňa. Jedná se o nelítostný kobercový nálet našich klišé, přežitků a zažitých atavismů a zatuchlých představ o literatuře a o umění vůbec. Tato drobná kniha je branou do zcela jiné dimenze, do zcela jiného světa, který je nám tak blízký a vzdálený zároveň, který nás baví, rozesmává a straší a hyponotizuje zároveň. Nálepek by bylo dost, surrealismus, dadaismus, naschvály, antiliteratura, literární odboj a literární partyzánství, ale nic z toho dost dobře nevystihuje, o čem Julio Cortázar píše, v čem spočívá jeho jedinečnost. Tím se dostáváme k něčemu, o čem snili spisovatelé několik staletí: nechme mluvit kritiky a nevšímejme si jich tolik, stejně blábolí z cesty. Pravé poznání přináší literatura a čtenářský zážitek sám, nikoliv samozvaní vykladači nebo kritici díla, to je pouze druhotná realita. Povrchní čtenář se jen ušklíbne nad rozsahem a minipříběhy, to je všechno? Ano, v tom je to nejlepší, co světová literatura vytvořila během dvacátého věku. Zázrak, jehož půvab nevyvanul jako avantgardy nebo jako literární bizarnosti bez opodstatnění, kterým se v minulosti klaněla podstatná část literární honorace. Ministerstvo zdravotnictví varuje: na dílo Julia Cortázara a tuto knihu zvláště může vzniknout silná závislost. Kdo jednou okusí Cortázara, už se nikdy nezbaví jeho stínu, který je zároveň tmavý a zářivý, uhrančivý a obyčejný, vynalézavý, fascinující, jak dokáže vzlétnout na velmi krátké startovací dráze několika vět.