Vyhoubařit se z traumat

nakladatelství Host

Viktorie Hanišová (nar. 1980) na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Věnuje se překladatelství a je lektorkou cizích jazyků. Román Houbařka je její druhou knihou.

Houbaříte?

Ano, velmi aktivně a velmi špatně, i když většinou jen o dovolené, protože bydlím v Praze. Kdybych pro sebe měla použít klasifikaci houbařů z vlastního románu, asi bych byla „přizdisráč“: sbírám většinou jenom houby s molitanem, ty chladičové radši obyčejně nechávám být. Ale je pravda, že každý rok nějakou tu houbu do svého repertoáru přidám. V poslední době jsou to třeba vajíčka hadovek smrdutých, holubinky mandlové nebo šedivky.

To zní jako docela erudovaný přizdisráč...

To opravdu jenom tak zní. Pro moji houbařskou dráhu byla zásadním formujícím momentem návštěva zasedání mykologického spolku v Trutnově, kde jsem se dozvěděla, že o houbách vůbec nic nevím. Členové spolku jsou schopní na vyžádání ke každé houbě přiřadit český i latinský název a dopodrobna popsat její vzhled, chuť i výskyt a ještě k tomu přihodit pár receptů. Já jsem většinou ráda, když dám dohromady rodové jméno.

Anežka a teď nově i Houbařka se nějakým způsobem dotýkají tématu násilí na dětech. Kde se bere potřeba psát právě o tom?

Mám ve svém okolí řadu různě narušených přátel, z nichž si každý nese silné trauma z dětství, ať už se jedná o šikanu, týrání, zneužívání, nebo jiný druh psychického zranění. V důsledku takového hrůzného požitku nikdy nedokázali plně dospět a žít svůj vlastní život. Navždy tak zůstávají dětmi a svoje trauma nepřímo přenášejí i na své potomky. Celý jejich život se vlastně odehrává v jakémsi začarovaném kruhu – chtějí se od traumatu odpoutat, a přesto – nebo možná proto – se k němu pořád stále vracejí. V nejhorším případě jsou za vznik traumatu zodpovědní jejich rodiče, tedy osoby, které jsou dítěti nejbližší. Někdo, koho zradí vlastní matka nebo otec, si jen těžko najde důvěru k sobě samému i ke svému okolí. Zajímají mě mechanismy, jakými se dá trauma vyléčit nebo aspoň zmírnit, protože úplně se ho zbavit nejde nikdy.

Jaké bylo vaše dětství?

Moje dětství bylo pohodové, vyrůstala jsem na Smíchově, což tenkrát bývala špinavá, zaplivaná čtvrťplná aut a hospod čtvrté cenové kategorie. Mně to nevadilo – naopak, líbilo se mi tam a přestěhování do malé vesnice kousek za Prahou jsem nesla dost těžce. Příběhy, které píšu, tak nečerpám ze svého života – je to kompilát ze zážitků kamarádů, odborných publikací, románů, filmů, vlastní fantazie a Googlu. Pracuji na třetí knize, která se taktéž bude zabývat traumatem z dětství, ale tím se to téma pro mě asi už vyčerpá.

Další spojnicí mezi oběma vašimi romány jsou v něčem silné, samostatné a muži odvržené hrdinky. Západem (ale i Východem) teď zároveň lomcuje #MeToo. Jak se díváte na jeho přijetí a celkově na přístup k tématu sexuálního násilí v Česku?

Je dobře, že se díky #MeToo podařilo rozkrýt řadu let trvající zneužívání žen i mužů a že příběhy celebrit motivují další lidi poukázat na sexuální násilí, kterým si prošli. Na druhou stranu je nepřípustné, že v případě zneužívání přestává platit presumpce neviny. To, že jsou některé osobnosti vyhazovány z práce za dvacet třicet let staré činy, které se tudíž nedají doložit ani vyvrátit, mi přijde absurdní. Zdá se mi však, že v Česku je tento princip často uplatňován opačně – za viníky, případně za hysterky nebo afektované feministky jsou označovány ty osoby, které na zneužívání upozorní. Například to, že se režisér Jiří Strach oblékne do trička Je suis Weinstein a v rozhovoru na toto téma sexuální zneužívání bagatelizuje jako obyčejné plácání po zadku, je trapné. Navíc se při tom neváhá pasovat do role hrdiny, který se nebojí říct „pravdivý menšinový názor“. Patří to ke koloritu posledních let, že za odvážlivce jsou označováni ti, kteří říkají, co lidé chtějí slyšet.

Jako jednu ze svých inspirací zmiňujete Margaret Atwoodovou, jméno často skloňované právě v souvislosti se společenskými a politickými událostmi uplynulého roku. V čem přesně vás inspiruje?

Možná to bude znít nekolegiálně, ale mě autor knihy jako osoba téměř nezajímá. Nedávno jsem si přečetla životopis literárního kritika Marcela Reicha-Ranického, ve kterém řadu z významných německých spisovatelů označuje za hloupé a fádní osoby, které dokonce někdy nechápou svoje vlastní dílo! Podobně odosobněným způsobem k četbě přistupuju i já. Můžu si tak bez rozpaků zazpívat s dětmi písničky od Jarka Nohavici nebo se podívat na Anděla Páně.

29.3.2018