Český básník, novinář a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození Borová.
Vystudoval v Německém Brodě gymnázium a poté studoval filosofii v Praze. Havlíček chtěl působit na výchovu českého lidu a proto vstoupil do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly, a proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Pod vliven svých přátel byl zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. Byl redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1845 se proslavil brilantní kritikou nového Tylova románu Poslední Čech. V revolučním roce 1848 založil vlastní Národní noviny, které dosáhly velké popularity a byly prvním deníkem v Českých zemích. Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn. Havlíček vystupoval velmi ostře proti vládě, takže Národní noviny byly v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány. V prosinci 1851 byl poslán do exilu do tyrolského Brixenu a propuštěn zpět do Čech téměř čtyřech letech. Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce, bez finančních prostředků a měl úředně zakázán pobyt v Praze. Projevila se u něho naplno tuberkolóza, na kterou ve věku nedožitých 35 let zemřel.
