(...) Kouřil zdaleka nepíše jen o úctyhodné práci postupně rostoucí hrstky nadšenců, která se shlukla kolem menšinových žánrů, ale jedna z předností jeho knihy je v onom plastickém vykreslení mocenské zvůle komunistické byrokracie. Autor pregnantně osvětluje, jak se režim postupně pokoušel vehnat Jazzovou sekci do ghetta, zaznamenává s lehkou trpkostí, jak zbaběle na ostrakizaci reagovali mnozí „oficiální“ jazzoví hudebníci.
